Co líných otázek dostávám na ibku
Za každou snad ukrývá se přání
Či pouhá zvědavost – i ta svůj důvod mívá
Šťouchnutí po kterém občas mi jen zbývá
Zakrýt si ústa dlaní
Bez nápadu sebehezčí rty mě stěží svedou k polibku
Nač ty ses zeptal - i před sebou samým skrývám
Přiměl jsi mě tím k pousmání
Trefil jsi špejli přímo pod kytku
Já musel však vznést námitku
Bys neviděl že před tebou hlavu skláním
Zatímco předstírám že ledabyle zívám
Ty jsi pak v oku našel snítku
Když já chtěl zjistit co je za ním
V mlze tak náhle všechno splývá
Ty ztratil ses za hradbou zdiva
Že přístupný jsi bylo jen zdáním
Mně jsi tím vyslal však pobídku
Písničku jinou bylo nutno zpívat
Ptáčku co mlčením si chrání
Touhu i naději s níž loví jak na třpytku
Kapičku štěstí spadlého mimo kolíbku
Já umanutě dral se za poznáním
K němuž bych neměl odvahu znát co odkrývá
V tvém jarem provoněném kmínku
Se talent s opojností zaskvěl ve stráni
Však vláha od kořínků se tak těžce sbírá
Kéž ke tvé vlastní přispěje i moje víra
V sílu tvé vůle tvůj los i tvé nadání
Čekám tu dál na každou tvoji příští zmínku
A nemám žádné větší přání
Než zahlédnout tvé pousmání
Že přec sepsal jsem to povídání
Co na tvou počest je tu k mání
Psáno pro D.
V Praze, v noci z 24. na 25.12.2012