Probouzím se. Rozhlédnu se kolem a vidím stále stejný obrázek – dlouhé bílé uši. Všude jsou dlouhé bílé uši. A mříže. Spousta mříží. Přede mnou, za mnou i pode mnou. Chci se natáhnout, ale nejde to. Je tu příliš málo místa. Povzdechnu si a lehnu si do obvykle zkroucené polohy. Bolí mě to. Náhle se mříže přede mnou rozevírají. Mám z toho divný pocit. Chci utéct. Ale nestihnu ani vstát. Něco mě hrubě zvedá. Bolí to. Nese mě to jinam. Bojím se. Dává mě to do jiných mříží. Něco mi dali. Cítím se divně. Je mi špatně. Chce se mi spát.
Probouzím se. Jsem v mřížích sama. Zase mi to dali. Je mi špatně. Chci spát.
Probouzím se. Vidím uši. Cítím, že to jsou samčí uši. Bojím se. Chytá mě za krk. Chci utéct. Nelíbí se mi to. Padá ze mě. Chci utéct. Nejde to. Zůstávám s ním v mřížích. Mám hlad. Musím jíst. Ale bojím se. Mříže se náhle rozevírají. Vidím, jak se uši vzdalují a mříže znovu doléhají na své místo. Obracím se k jídlu a posiluji se. Potom uléhám ke spánku.
Probouzím se. Měsíc utekl jako voda. Budu matkou. Uléhám do hnízda. Bolí to. Trvá mi to dlouho, ale porod úspěšně dokončím. Olizuji své děti a zahrabávám je do hnízda. Jsem unavená. Jdu spát..
Probouzím se. Dnes mi je rok a půl. Budu matkou. Znovu. Lehám si do hnízda. Bolí to. Víc než dřív. Snažím se, ale nejde to. Hrozně to bolí. Ano! Zvládnu to. Už vidím hlavičku. Ale bolí to čím dál tím víc. Bojím se. Nevím proč, ale náhle si vzpomenu na bílé uši. Maminčiny uši. Jak mě olizovala, dávala mi napít. Jak mě měla ráda. S láskou mě porodila a starala se o mě.. A to je teď i můj úděl. Znovu zatlačím. Bolí to. Ale musím to zvládnout. Zkouším tlačit, ale nejde to. Svaly mi vypovídají službu. Nedokážu zatlačit. Ani zvednout nohu. Hlava mi padá. Odpusť, děťátko..