Ač každý člověk chyby má,
tahle ne, tahle Jediná.
A jí, jen jí se otevře
náruč, v níž moje srdce vře!
Ve váncích cítím její dech,
ve váncích, které v noci klepou
do oken a mou mysl slepou
v říše snů nesou na křídlech…
Ty totiž nejseš člověk, Lásko,
jseš sen, co motá mnohým hlavy!
Jsem tady na zemi jen na skok,
Tebe však nikdo nezadáví.
A každý, kdo se pod peřinou
před spaním tajně ukájí,
chce jenom Tebe, nechce jinou!
Všichni jen Tebe hledají!
A žádnému, žel, nedochází,
že z falše ušit je Tvůj šat.
Nenávidět Tě – to mi schází,
zmiz! Ty Přelude, už se ztrať!...
A rázem je mi Tě zas líto.
Urážet Tě? No, nejde mi to.
Omlouvám se Ti za ten křik,
jemuž už ani sám nevěřím…
S Tebou je život poezie...
- nechci být o Tě ochuzen,
neboť jen v Tobě dobře mi je,
ty moje Lásko...
Ty moje Iluze...