Alkoholem ztrápen, zmožen a zničen
s výrazem otroka pod ranami biče:
„Už nikdy nebudu pít!
Co mně to dává?!
Jen rozum tupý,
záchvěvy pár chvilek matných jako mlha
a pak v břiše tu trýzeň jako kráva!
Nic mi to nedává, jen to bere
čas a prachy a to mě se..
srdce trhá!!!
Střízlivosti, ach, miluju tě!“
Jenomže bohužel čas nestál.
V sevření monstrózního města
týden bral do života chutě.
Nálady podivné a chabé,
jen do kanclu a z kanclu, do divadla
dny tečou zbytečně jak Labe,
a veškerá má předsevzetí zase padla...
„Co kdysi zvadlo, znova vzkvetlo,
chci tě bejt plnej, lidstva metlo.“