Den všeobecné tolerance
Neznám snad nikoho, kdo by neměl rád letní měsíce. Když se počasí vydaří, tak svítí slunko, je teplo, krásní lidé ukazují svá těla na kopcích a loukách, v parcích či někde u vody. Na zahrádkách u restaurací, ze kterých se linou vůně různých lahodných pokrmů, sedí spousty spokojených lidí a prostě celkově panuje dobrá nálada.
Já osobně mám třeba hrozně rád srpen. Nejen kvůli tomu, že mám narozeniny, ale i proto, že je v plném proudu festivalová sezóna, v práci dobré kšefty a tak. Lidé jsou plni optimismu. Důkazem je, že i když ta naše řeka strašně páchne, je plná plavců, párů na šlapadlech a při večerech romantika u krmení labutí. Nebudu však sám, kdo má v oblibě srpen a těší se na něj, alespoň v posledních dvou měsících. Čtenář tohoto článku už jistě tuší. Letos, ostatně stejně jako minulý rok v srpnu se konala Prague Pride, spojena se sobotním pochodem hrdosti a tolerance a já letos, stejně jako minulý rok nepochopil proč.
Chápu samozřejmě, že spousta gayů a buzen, lesbiček a lezeb chce ukázat na široké veřejnosti, jak se líbají a vedou za ruce, někdy s větrníkem za uchem, sem tam s nápisem na těle, popisujícím jejich hrdost nad tím, čím jsou, protože si myslí, že v jiný den by to vypadalo divně a báli by se, a chápu, že právě tato davová psychóza je ta šance, jediná šance kdy mohou světu dokázat, že mají partnera či partnerku stejného pohlaví a mohou se projít městem mezi spoustou stejně sexuálně zaměřených lidí, kteří se navzájem samozřejmě všichni tolerují (nebo alespoň v tento slavný den by jistě měli) a nemusí se po nocích skrývat ve svých oblíbených podnicích. Chápu tedy odvahu pod ochranou „ duhového davu “, nechápu však název pochodu, hesla a proč se nebát jen jediný den v roce. Bojí se snad jiné skupiny, které se slučují v pochody a demonstrace jít jiný den společně do ulic dávajíce lidem najevo svou víru a názory? Nebo se bereme tak, jak si myslíme, že nás berou ti ostatní – heterosexuální lidé? Bereme se snad jako lidé nemocní, úchylní, či snad pololidé? Nebo proč tedy potřebujeme jen jeden den na to, abychom ukázali na veřejnosti, že někoho milujeme a že jsme s někým šťastni? Je sice hezké, že se v jeden den, v jednom městě a v jednom davu sejdou stovky krásných a teplých lidí, kteřísi myslí, že právě v tu chvíli za něco bojují a že svojí přítomností tam něco dokáží či snad změní. Dle mého názoru je to přesně naopak.
Představme si a porovnejme dvě situace a považme, co přijde oněm heterosexuálním lidem, po kterých požadujeme nějakou toleranci „ normálnější “ a pro ně, neb na to nejsou zvyklí, snesitelnější.
Situace první: Je sobota osmnáctého srpna letošního roku. Druhé největší pražské náměstí praská ve šveh. Prague Pride vyvrcholila oněm pochodem. Náměstí je plné gayů a lesbiček a těch lidí, kteří jsou gay-friendly. Kolemjdoucí přihlížejí. Co vidí? U sochy sv. Václava stojí několik pseudo-křesťanů s anti-gay transparenty a provolávajíce hesla homofonní a pro rodinná, hází úšklebky na dav pod nimi. V horní části náměstí se zatím shromažďují „ alegorické “ vozy, parodující prvotní vidinu toho, jak by měli ve skutečnosti vypadat. Oko kolemjdoucího zřejmě nic takového v životě nevidělo. Nehledě na to, že na vozech tančí za doprovodu hlasité hudby ( a to ještě z každého jde hudba jiná, čili se zároveň strašně překrývají ) tančí polonazí muži v lesklých a až strašně přihřátých kostýmcích. Avšak přiznávám, že v lepších než loni.
Schválně, jestli jste si někdo všimli, jak se oni nezúčastnění tvářili. ale vraťme se k tématu. A to k zúčastněným a opět k onomu oku kolemjdoucího. Dav, který ten den „ okupoval “ náměstí se opět skládal povětšinou z polonahých lidí a v některých případech t byl opravdu otřesný pohled, pak také z těch „ opravdových “ GAYŮ, kteří jindy netolerují ani sami sebe mezi sebou, na tož někoho jiného a jenž si na sebe v tento slavný den vzali to neodpornější, nejteplejší a prostě hrůza oblečení, chovajíce se jako náctiletí puberťáci, kteří zrovna prvně shlédli doma potají porno. Pak tam byli ti lidé, kteří prostě museli všem ukázat své, ač nikomu neubližující úchylky (kůže, latex) a holé půlky, které, předpokládám, nikoho z náhodně kolemjdoucích pražanů nenadchly. A nakonec zvědavci, kteří se stejně jako já netvářili moc nadšeně z toho, co viděli a ti, kteří se na tento den opravdu těšili a normálním způsobem si ho také užili.
Situace druhá: Je kterýkoliv den v roce, kteréhokoliv ročního období. Nezáleží na počasí, místě a ani na tom, kolikrát za den jistý heterosexuální jedinec následující situaci zažije. Jde po ulici a kolem něj se neděje nic nevšedního. Potkává davy lidí. Pražané, turisté z dalekých i blízkých zemí a v pozadí hudba pouličních muzikantů. Nijak hlasitá a nijak tichá. Když najednou jdou na chodníku před ním dva muži nebo dvě ženy a vedou se za ruce, políbí se a v rámci vtipné konversace se zasmějí. Onen jedinec, jak ho rád nazývám si jich ani nevšimne, ba se jen pousměje ( jak slýchávám od svých heter. kamarádů ) a jde prostě dál, obdivujíce jejich odvahu.A tak to prosím, vážení je. Pokud bych mluvil ze svých osobních zkušeností, kdy jsem já šel s partnerem noční Prahou po nejrušnějších ulicích za ruku svému cíli vpřed, nikomu to nepřišlo divné, nikdo slovo neutrousil a to byl o dvacet let starší, což by „normálním“ lidem mělo přijít přinejmenším divné.
Tím chci říci, že nepotřebujeme nějaký pochod „hrůzy“ nebo ho alespoň nenazývat pochodem hrdosti či tolerance a už vůbec ne v tu chvíli, kdy chceme, ač to sami mezi sebou nesvedeme, aby nás okolní svět vnímal a toleroval. Lidé nás nevnímají a nezajímáme je. Nebudou nás řešit a napadat do té doby, než se jim začneme násilně vnucovat. Bohužel už to děláme vždy jednou ročně a myslím si, že bohužel ještě dělat budeme.
Bylo by lepší kdyby každý gay či lesba začali u sebe. Začali znávat ostatní a postupně o své orientaci řikat lidem ve svém okolí, lidem, kteří je znají a neodsoudí je kvůli tomu. Třeba i oni pak, postupem času se stanou gay-friendly a budou dál šířit mezi své známe, že homosexualita není nemoc a je to úplně normální a že každého takového koho znají, patří mezi jejich nejlepší přátele.
Přiznejme si, že tato forma šíření té nějaké tolerance je mnohonásobně lepší a není vůbec agresivní. Lidé se odjakživa bojí nového, je to přirozené a právě proto bychom na ně s některými věcmi měli jít pomalu a ne na ně hned vyvalit takovýto cirkus, který se dle mého názoru stejně ani polovině homosexuálů, a to včetně mě vůbec nelíbí.