***A něco staršího, jak jde čas****************
Zdravím kluci. Na doporučení kamaráda jsem se rozhodl tu napsat něco o sobě, o tom jaký jsem, jak vnímám okolní svět a co bych od něj očekával. Prvně co bych tak zmínil je to, že čím jsem starší, tím méně mi jde psaní nějakých těch zamyšlení, ale snad něco vypotím a bude to i čtivé.
Je v tom možná taková má první charakteristika, hodně přemýšlím, tím méně pak mluvím, a když nedej bože promluvím, tak to pak stojí často za to:) Hodně přemýšlím o vztazích, je to pro mě něco posvátného, nikdy jsem nepoznal to někomu patřit, mít v něm oporu a zároveň mu ji také dávat, tohle bych někdy moc rád poznal. Jsou bohužel věci, které neovlivníme a musíme se je naučit respektovat. Nezáleží vždy jen na nás samotných, ale i na tom druhém, koho jsme si vybrali za objekt svého zájmu. Je to smutné, občas to zabolí a ukápne slza, ale nic se s tím dělat nedá, člověk musí jít dál.
Nevím jestli je správné si nechávat uvnitř sebe naději na to, že se věci změní k lepšímu. V každém asi částečně nějaká zůstává, drží ho při životě, občas naopak táhne i dolů. Z toho všeho seznamování za ty roky jsem zjistil jediné, ten smutek, který z toho vzniká, dělá člověka lepším, lidštějším, vnímavějším a hodnějším. K tomu patří něco, co není z mé hlavy, ale uvádím to zde proto, že bych to lépe asi neřekl: Možná že Bůh chce, aby jsi poznal zlé lidi předtím, než poznáš ty dobré, aby jsi mohl být dostatečně vděčný, až je konečně potkáš. A další moudro zní: Staň se lepším člověkem, a ujisti se, že víš, co jsi, předtím než poznáš někoho..
Řekl bych, že jsem citově založený, i když to tak možná někdy nevypadá. Mám rád dobré lidi, spíš bych je možná nazval jako lidi dobré vůle, naopak nevycházím s těmi špatnými. Často mi moji kamarádi chybí. Když je člověk sám, je rád za to, že si může zajít popovídat u pivka, probrat životní starosti i radosti. Svých kamarádů si vážím, a myslím že snad i oni mě. Občas se chytneme, ale to je na tom to dobré, můžete mít jiné názory, můžete se díky tomu pohádat, ale stále zůstáváte přáteli.
Už jsem se dostal k tomu hlavnímu, popisu toho, jaký by měl být můj protějšek. O přátelství jsem se nezmiňoval jen tak, partner musí být kamarádem. K takovému seznamování patří dlouhé poznávání, neboť nelze se stát kamarádem ze dne na den. Bez kamarádství není partnerství a bez partnerství není plnohodnotného dlouhodobého vztahu. Když si to tak po sobě zpětně čtu, mírně mě zarazilo to, že jsem použil slovo protějšek. Ve vztahu by neměli být kluci svými protějšky, zní to jako by hráli šachovou partii, každý sám za sebe, proti tomu druhému. Jediné, co je v tomto případě spojuje je požitek ze hry, sex. Partnerství je něco nad sexem, dává lidskému poznání a sounáležitosti nový rozměr. Jedním z těchto rozměrů je taky povahová bohatost, kdy dokáže kluk zaujmout nejen svou inteligencí a vytříbeným sociálním chováním, ale i hloubkou své duše, kterou je pak třeba pokud možno celý život poznávat. Pokud se k tomuto přidá ještě "dotyková" sympatie, kdy můžete být třeba v blízkosti kluka nervózní, nesví, ale máte touhu ho pohladit nebo jen letmo se jej dotknout, tak je to něco nádherného. V případě, že je to jednostranné, něco frustrujícího. V každém případě to bez zdrženlivosti nejde, vyjet po někom znamená většinou jistý konec seznamování. Naopak dát někomu obezřetně najevo osobně své sympatie si zaslouží i v případě odmítnutí poděkování a úctu, neboť dotyčný možná probrečí nejednu noc. A navíc to chtělo z jeho strany hodně odvahy.
Asi je zbytečné se více rozepisovat. Jsem asi velký teoretik, ale v reálném světě se takovým lidem jako já málokdy povede využít svých myšlenek v praxi. Lidé jsou natolik jedineční a natolik od sebe různí, že popsat je a vztahy mezi nimi pár odstavci textu jaksi nejde. Možná sem časem napráskám nějaké postřehy. Taky vás často napadají, zrovna když už ležíte večer v posteli a nechce se vám vstanout z postele a zaznamenat je třeba na kousek papíru? Jednou by z toho třeba byla i hezká knížka:) K psaní takových postřehů mám zase jeden nový poznatek, ať už napíšete cokoli, stejně zjistíte, že jste tak nějak nenapsali úplně to, co jste chtěli původně vyjádřit. Ani nevím, jestli to sem vůbec patří, ale je to něco z mého života. Jednou jsem nejmenovanému klukovi dal najevo, že je prostší. Omlouvám se mu za to. A děkuju, že mi pak řekl něco tak moudrého, že jsem se i styděl.
Žijte tak, aby až budete odcházet z tohoto světa, jste si mohli říct, že jste pokud možno nikomu neublížili. Pokud vám to moje zamyšlení vyznělo příliš pesimisticky, nebojte, není to se mnou zase tak špatné:) Nikdy se nepřestávejte usmívat, i když jste smutní, nikdy nevíte, kdo se může zamilovat do vašeho úsměvu. A na závěr jeden poznatek k zamyšlení, co zde vypadá jako pěst na oko: Co kurva, to dvojí život.
Všem dobrým lidem, klukům i holkám tady na iboys přeju hodně štěstí.