Valí se to na mě jako velká voda.
A nevím, co s tím. A nevím, kam jít.
A skončila se pro další epizoda.
A chce to jen klid. A zas jen klid.
Mám za sebou pár let bez maminky,
a přesto cítím, že jsem starý.
A život zvoní v mezičasech cinkylinky,
a na čelo mi kreslí další čáry.
A desítky tváří. A desítky jmen.
A tisíce příběhů – a stačí!
A můj život pláče. A je unaven.
A volím dnes samotu radši.
A toužím nemilovat. A nechtít. A nebýt chvilku.
A netoužit. A zapomenout
na město. A na stromy. A na postýlku.
Použít klíč od vlastních pout...
Vím, že můžu na místě kamenem se stát.
A zapřít tě. A zapřít sebe taky.
A podminovat těch pár lásek. A přátel. A zrad.
A sbalit si svý saky paky.
A mám svůj svět. A možná Boha. A nebojím se!
A přesto se tu dneska strachem třesu.
Živote, ty bído, ty prašivý pse,
ty víš, kolik, kolik ještě snesu.
A přesto neudělám, o čem píši. A zpívám.
A pro co pláču. A co je nadosah.
A vyzoufám se. A vykřičím se. A vynaskrývám.
A nachystám se na další tah.
A prožiju si naplno to, co mi patří.
A co je mé. A milované.
Neumím to jinak, tak mi to natři!
- těším se, až se to stane.
A netoužím po svobodě od lásek svých.
A věcí.
A citů.
A slov.
A rozkoší.
A to vše jsem já.
A život můj by svoboden ztich.
A zmizel.
A umřel.
Ale já
chci
žít.