Před několika dny byl v Praze nejteplejší den roku. Nemluvím teď o meteorologickém rekordu, ale o vyvrcholení festivalu Prague Pride 2012 a jeho hlavní části průvodu hrdosti, který byl bezesporu největším lákadlem. Mimo jiné zavdal průvod záminku některým jiným subjektům, které mu zrovna nepřály.
Jako obvykle v roli nespokojenců nesměli chybět křesťané, kteří si cimbálkou a projevy vyzdvihujícími rodinu a tradice chtěli uhájit své pseudopozice. Nutno podotknout, že to konkrétně byli mladí křesťané mnohdy náctiletí, kteří se dozajista o své vlastní vůli půl roku dopředu poctivě připravovali, jak jim tam v srpnu ukážou světlo a pravou cestu. To se ale možná dostávám k mému názoru na církve obecně. V této souvislosti jen zmíním, jak prohnilé je vkládat od dětství lidem do hlavy dogmata a každou neděli je manipulovat k obrazu svému a dělat z nich nemyslící otroky víry. Za co vlastně mladí křesťané demonstrovali? Ví to vůbec? Odpověď organizátora byla, že demonstrují na podporu tradiční rodiny. A proč? Vždyť homosexuálové nechtějí zničit tradiční rodinu, jen chtějí umožnění ustavení rodiny nové, nikoli destrukci rodiny současné. Výmluvy na tradice a hodnoty rodiny jsou v tomto pohledu od křesťanů velmi směšné. Kdybychom se přeci drželi jen tradic, neměli bychom pokrok, ale chápu, že použili zrovna tuto výmluvu, když jim v posledních tisíci letech tak pomáhala, naštěstí se našli vždy lidé vidící za horizont, kteří dogmata o tradicích vyvrátili. A co se týká hodnot, není největší hodnotou láska a dobrota? A co štěstí dítěte? To není důležité?
Jedním z dalších subjektů byla iniciativa D.O.S.T., která vyslovuje znepokojení nad tím, jak průvod vypadá a kritizuje ho. A já s ním souhlasím, byť jen částečně. Například mi přišlo naprosto pitomé, když jsem v televizi shlédl jakousi jejich prezentaci. Kde byly na plátno nanášeny barvy duhy a pak s komentářem, co se stane, když se tyto barvy smísí, muž rukou rozmáznul všechny barvy v jeden celek a zeptal se publika, zda se jim výsledná barva líbí. Barva sice vypadala nevábně, ale jako argument, z něhož se něco vyvozuje, byl naprosto nevhodný. Ale abych se dostal k věci. Kritika mířila hlavně na to, jak je průvod pojatý, že neslouží k důstojnému seznámení veřejnosti s homosexuální menšinou, dále pak argumentuje něčím protipřirozeným a netradičním, tedy něco jako křesťané, souhlasím proto jen s tou první částí kritiky.
Už když slyším festival hrdosti, bezprostředně mne napadnou otázky: Hrdi? A na co? Že mám jinou sexuální orientaci? Osobně mne to přijde jako nesmysl. Jsem snad hrdý, že mám rád modrou barvu? Jsem snad hrdý, že mám na zádech mateřské znaménko? Nebo snad na to všechno naopak hrdý nejsem? Já si myslím, že otázka hrdosti s tímto nemá vůbec nic společného. Člověk se nějak narodí a s tím už máloco udělá. Něco v životě dokázat, být úspěšný v práci, postavit dům, přejet na kole Austrálii - to je otázka hrdosti. Jistě někdo může prohlásit, že je hrdý, že je Čech, ale vždy to musí být spojeno s nějakým vykonaným skutkem. Což nevím, jaký skutek tedy spojil všechny účastníky průvodu. A průvod samotný, teď už bez ohledu na název, jaký měl smysl? Ukázat, že tady nějací homosexuálové žijí? To přece vědí všichni, že tu žijí. Tak snad seznámit veřejnost s touto minoritou a ukázat ji, že předsudky neplatí? Ach…, přihlížející se mohli pokochat na současném trendu koženého odívání nebo mohli sledovat, který účastník bude oblečený nejméně či který bude mít nejlépe udělaný makeup. K tomu navíc pár televizních rozhovorů s lidmi, o který bychom věděli, za jaký tým kopou už ze vzdálenosti 200 metrů. Jediným smyslem z mého pohledu bylo provokovat a exhibovat se na veřejnosti, čemuž já nerozumím. Možná to je tím, že jsem spíše introvertně založen, ale představa, že půjdu v průvodu hrdosti za něco, na co vůbec hrdý nejsem, že budu mít v ruce transparent se slovy, že jsme normální a za mnou bude kráčet polonahý muž v koženém spodním prádle, pomrkávající a ovívající se vějířem, že budu křičet, že tu jsme a tolerujte nás a pak snad očekávat, že přihlížející dav má výzva natolik strhne, že přes noc zmizí xenofobie a netolerance. To opravdu není můj šálek čaje. Proto se snažím s obtížemi pochopit některé své přátele, kteří zaplavují sociální sítě svými citovými výlevy o tom, jak to bylo super a jak jsou hrdí a že konečně ví, kam patří. Chápu, bylo slunečno, mnozí tam vyrazili ve skupinkách, pilo se, někdo i tančil, někdo dokončil svůj coming out. Z toho, co jsem zde napsal, plyne, že průvod, ač formálně pojatý demonstrativně a veřejně, byl spíše jen vnitřní akcí homosexuální komunity. Akcí, která se v tom případě liší od nějaké pařby v klubu jen místem a odpoledním časem.
Ale abych nebyl jen u negativ, tak jsem rád a myslím, že všichni demokraticky smýšlející lidé jsou rádi, že se mohl tento průvod uskutečnit. Jsem také rád, že poukázal na některé devianty ve vysokých kruzích, kteří svými prázdnými argumenty hájili svá stanoviska.
Mám sen, či možná reálnou představu, o společnosti, kde se nebude řešit ani barva pleti, ani vyznání a ani orientace, protože to zkrátka nikoho nebude zajímat. A to proto, že všem přijde normální, že různí lidé jsou různí a hlavní věcí je, že jsou od srdce dobrými a morálními bytostmi. Proto neustálé zdůrazňování normality homosexuální menšiny může vést naopak k pocitu anormality ve většinové populaci. Mnohem lepší cestou, jak cílu normality dosáhnout, je žít dobrý život dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Jít do práce, tam udělat, co se má, na obědě pokecat s kolegy, večer zajít do hospody s přáteli, přičemž by všichni věděli, kdo jakou orientaci má, či nemá, ale vůbec by se to neřešilo, protože „dyť on je přece úplně normální“. Průvodů může být milion, ale ani milion jich nevydá za jeden takový den.
„What others think of us would be of little moment did it not, when known, so deeply tinge what we think of ourselves.“
Paul Valery
20.8.2012