Je to zvláštní, že my gayové téměř vždy poznáme při náhodném setkání, že ten či onen kolemjdoucí je také gay. Pokud se dotyčný při chůzi nápadně kroutí, ruce mu charakteristicky vlají a chichotá se strašně nahlas a tak, aby si toho všichni okolo všimli, tak to není žádné umění rozeznat, s kým máme tu čest. Ale většinou poznáme i ty, o nichž si to běžný člověk nikdy nepomyslí..
Vždy jsem se domníval, že se jedná o jakýsi nevysvětlitelný šestý smysl, intuici, kterou jsme obdařeni jen my, příslušníci desetiprocentní menšiny (ta obvykle uváděná čtyři procenta jsou totiž podle mne setsakra podhozený odhad anebo do něj nebyli započítáni tzv. bisexuálové, kněží a řada dalších). Postupem doby jsem si ale uvědomil, že velmi často odhadnu dotyčného nějakým podvědomým srovnáním s někým, koho už znám. Že mi ho připomene gestem, výrazem, fyziognomií tváře, hlasovým projevem, pohledem a bůvíčím ještě. Prostě si v tu chvíli řeknu – ten se podobá Filipovi, má něco z Pavla, to je celý Petr, tamten vypadá jak Milanův bratranec atd. Mám na to takovou teorii, že my gayové se vždy něčím podobáme jednomu typu jiných gayů a čím víc známe konkrétních našinců, tím víc cizích lidí jsme schopni podvědomě k jednotlivým typům přiřadit a tak se navzájem poměrně spolehlivě rozeznat. Čili s rostoucí zkušeností se výrazně rozšiřuje i znalost typologie nás gayů a zvyšuje se pravděpodobnost, že se nespleteme.
Kromě takovýchto vnějškových znaků pak existuje řada společných modelů chování, z nichž jeden je podle mne nejrozšířenější a popsal bych ho na typickém příkladu z mého okolí.
Petr je pohledný, milý a sympatický kluk. Všichni ho mají rádi, je zdvořilý, přátelský, každému dle možností vyhoví, nezkazí ani žádnou legraci, no prostě ideální kamarád. A protože ho všichni mají rádi, každý mu ze srdce přeje, aby už konečně našel tu svou životní lásku, po které i on sám odjakživa touží. Když se pak trochu napije, tak veselost vždy vystřídá tu menší tu větší splín z této věčně nenaplněné touhy. Ne, že by neuměl navazovat známosti – naopak, když občas navštíví klub, téměř pokaždé si nad ránem přivede domů novou spřízněnou duši. Většinou se sice hned po probuzení ukáže, že ta vzájemná náklonnost další soumrak dne už nepřečká, ale z času na čas se prvotní jiskra rozhoří a kolikrát se už z toho ohýnku vyklubal i několikaměsíční, ba párkrát i několikaletý vztah. Jak už to však v životě chodí, nikdo není dokonalý, Petrova touha po dokonalosti je však nekonečná. Proto, i když je ve vztahu, potřebuje si Petr občas ověřit, že skutečně nikdo dokonalejší, než jeho současný přítel, se nikde v okolí nevyskytuje. Takové ověřování však lze provádět jen v praxi, nejlépe další známostí na jednu noc. Výsledek je stále stejný, Petr vždy znovu zjistí, že každému hezkému tělu a někdy i duši do absolutní harmonie přeci jen něco chybí a ten největší poklad že má stejně už doma. Jeho momentální přítel pro takovou nutkavou ověřovací touhu mívá zpočátku kolikrát i jisté pochopení, to ale postupně slábne a tak je Petr vždy opět po čase sám. A každému, když se trochu napije, pak vykládá, jak hluboce touží po té opravdové životní lásce a jak nechápe, že ji zrovna on stále nemůže objevit...
Že nikoho takového neznáte? Opravdu? Tak jsem se asi spletl. Zřejmě jsem to s tou typologií gayů trochu přehnal. ;-)
V Praze,
rozepsáno 5.1.2012
náhodně objeveno a dopsáno 30.8.2012