tuhle jsem si opět vzpomněl na fenu Benu. Ještě teď vidím naprosto živě tu její rozšklebenou vlčí mordu, když si mne podala. Měla na mne, pravda, pifku, neb jsem na ní mluvil, aby neštěkala, že mne budí a také jsem házel koule na plot kotce. To jí sice nemohlo ublížit, ale jak se sníh rozprskl o pletivo, mohla se zbláznit. Ještě že jsem měl džínsy (děkuji, pane Levi Straussi). Ty sice prokousla, ale jinak jsem zůstal na živu. Vtipálek na pohotovosti se koukl zkušeným okem na stehno a rozverným hlasem se ptal: "To byl vlčák, ne?" Krátce po vyhojení jsem na ulici potkal volně běžícího vlčáka. Myslel jsem, že se složím, jak to se mnou zamávalo. A právě tuhle v noci (jsou tu různí živlové) se ke mě zase nějaký přihrnul a stále jsem cosi, i po těch letech, cítil. To svírání kolem žaludku, až téměř nevolnost a ten nával hrůzy. No nic.
Včera jsem v metru pozoroval jakési tři týpky, jeden něco kutil v MT, druhý četl ošmatanou knihu, ten třetí, nejzajímavější, vousatý, se sportovními botami s nápadně žlutou podrážkou, jinak ovšem docela hadrář, přeléval v jedoucím metru obsah jedné PET lahve do druhé, aniž by ukápl! No to bych nedal ani v největším klidu nad umyvadlem a nebudu se vymlouvat na esenciální třas. Chtěl bych, můj milý deníčku, být stejně v pohodě. Ale nejsem, viz Beňulka.
Byl jsem v Máji podívat se na bourání Národní třídy. Stejnak je to ostudné, zavřít veřejnou stanici kvůli soukromému projektu a zničit poslední park v centru Prahy. Hlavně že na Václaváku vysadí nové stromy. No, když teď osekali MHD, tak peníze na ně budou. No nic, můj milý deníčku, ještě jsem to nerozdýchal, ale to přijde, co naplat . . .