Včera, když noc už střídala den, jsem na obloze spatřil rozpadající se mrak, který čímsi přitáhl mou pozornost. Chvíli to byl spíš podvědomý pocit, myšlenkami jsem byl někde jinde, pak jsem si ale začal uvědomovat, že z toho obláčku vystupuje silueta lidské tváře – ucho částečně překryté blonďatou ofinou, jedno oko přimhouřené odleskem červánků a druhé zvědavě pokukující zpoza stínu řas, náznak stříšky jemného nosu nad mírně ironicky prohnutou linkou úzkých ale přesto smyslných rtů, ano i tvůj důlek na bradě. Byl jsi to ty, poznal jsem tě. Když jsi zachytil můj údiv, tvá ústa se mírně sešpulila jakoby k polibku, aby se vzápětí plaše rozplynula a z celé tvé tváře znenáhla zbyl jen lehký závoj na měsíčním svitu... Ještě teď mám tu stínohru před sebou, dnes v noci jsme byli opět spolu...
Praha, 24.8.2012 (Bartolomějská noc)