stále se chovám jako blázínek, který si ještě potřebuje nabít hubu, protože to je jediné, co mě dokáže posunout vpřed. Bohužel, většinou každý můj posun vpřed někomu asi ublížil, lidem v mém okolí.. Stále nevím, co mám, co bych měl od života očekávat. Je pro mě hrou, divadlem, opravdovými prkny, která znamenají opravdový svět. Je stavebnicí, stačí skládat kostky na sebe, stačí tahat za nitky osudů. Umím to, ale už mě to nebaví.
Nevím na co čekám, co přijde, ale stále mám takový pocit, že něco se musí stát, buď se změním já, zpohodlním, nebo najdu pověstný modrý květ, svatý grál, kámen mudrců… Říkejte si tomu jak chcete. Každpopádně, jako bych došel na hranice údolí, nevidím na obzor, ba ani nevím, kterou cestou se dát.