Nechápu režiséry filmů, zejména je to v těch amerických, jak mohou nechat hlavní i vedlejší postavy nejméně jednou za tři minuty opakovat stále dokola navzájem svým protějškům formulku „Miluji tě“. Pokud by mi můj partner, ale i kdokoliv jiný, tuto naprosto vyprázdněnou a přihlouplou frázi řekl častěji než jednou za půl roku, nevěřil bych mu ani nos mezi očima, natož že mě snad opravdu miluje… Skutečně je natolik snadné s tak proklatě nízkým intelektem a ubohou slovní zásobou stát se scénáristou či režisérem…? Že by tak nějak vypadal úpadek Říma?
V Praze 14.8.2012, během sledování amerického filmu nahraného z ČT 2 /být to na ČT 1, tak o tom ani nepíšu, tam se myšlenková pohodlnost diváků předpokládá jaksi automaticky…/