Lásku nelze koupit. Někdy ji člověk dostane jako dar, ale jsou dary vytoužené i nechtěné. Těch druhých bývá zpravidla víc a to je pak problém, jak s darem naložit a dárce přitom nezarmoutit. Láska jako dar tedy přichází často nevhod. Lepší je si lásku vypěstovat dle svého gusta a pak ji někomu podarovat. To se ale musí semínko zasadit nejdřív ve vlastní zahrádce. Než se ujme, tak to dá strašného piplání, které navíc často přijde vniveč. Trpělivost ale i zde někdy růže přináší. Když už se totiž zdá, že ta naše zahrádka je úplně neúrodná, asi jako poušť, přiletí odněkud nečekaně nějaký zdánlivý plevel, zapustí zničehonic kořínky a zázrak je na světe. Ale i tak to chce další starostlivou péči, aby rostlinka přežila prvních pár týdnů a měsíců, je totiž hrozně choulostivá. Když se nám zdá, že si bujně jen tak poroste sama, zpravidla ji přejde sucho či mráz a nám zbudou jen oči pro pláč. Někdy takovou sazeničku zachrání ze soucitu jiný zahradník na své vlastní zahrádce, ale to pak pláčeme ještě víc při pohledu na ten ouhor, co nám zbyl. A tak čekáme, jestli nám přeci jen zase někdo nepošle lásku jako dar. A když se nakonec dočkáme, lépe si ten dar prohlédneme. On totiž i v tom skromnějším obalu je někdy ukrytý ten skutečně pravý poklad. Co někdy, ono je to spíš pravidlo, ale na to jeden musí teprve přijít. Je to asi jako s vínem – ty nejlákavější etikety mívají spíš ta méně kvalitní. Ale i ochutnávat se musí umět. Nejdřív si přivonět, pak pěkně poválet po patře a po jazyku a teprve potom hezky polehoučku polykat. Pravá chuť toho nejlepšího vína se totiž nenápadně rozvine teprve po čase… Stejně jako pravá láska…
V Praze, 13.8.2012, chvíli před průletem Perseid