Co teď pro mě má vlastně smysl?...jednoduchý..hudba..vlastně ta pro mě má smysl obrovskej.. protože krom toho, že jsem strávila poslední čas s očima zapíchnutýma mezi písmenka na stránkách bojujících za práva zvířat, tak jsem taky měla v uších nonstop sluchátka a propírala si mozek. Znovuobjevila jsem spoustu starejch dobrejch kapel, na který jsem v nějaký touze po novejch věcech zapomněla. A to byla obrovská chyba. Zároveň jsem se však dostala ke kapelám, který sou pro mě nový, ale sami o sobě jsou to už ostřílení pardálové, který drtěj ušní bubínky vod doby kdy já nosila plenky. Začínám se pohybovat v rytmu hardcoru a to ikdyž si zrovna žádnej do hlavy necpu. Je to bezvadný, dává mi to možnost zapomenout, vytahuje mě to ze sraček. A taky mě to odřezává od světa.
Odřezává.. Jo, sem odříznutá. A to asi ve všech směrech v jakej člověk bejt může. Cejtim se jako osamělej list na stromě, jako ten poslední, kterej na něm na podzim zustal. Měla bych teď prožívat nejkrásnější chvíle svýho života. Jenomže já se cejtim jako v zimě. Všechno kolem mě je mrtvý, zakrytý sněhem, studený a nepřívětivý.
Kolem mě sou lidi, který můžu narvat do několika skupin. Jako první bych asi zmínila rodinu, ta je tu se mnou odjakživa a jentak se jí nezbavim. Ikdyž si prostě moc nerozumíme a já jdu uplně jinym směrem než všichni ostatní, naučili sme se spolu koexistovat a to docela úspěšně, ikdyž ne bez keců a hádek. A svym způsobem je prostě člověk musí mít rád.
Jako další sou to.. Přátelé? Jak definovat přátelství? Pro mě to sou prostě dva lidi.
Je to Mia, která tu pro mě je už dlouho. Ač náš vztah prošel většíma či menšíma krizema, ač sme se hrozně dlouho jeden čas nebavily.. Tak je to muj best friend, řekněme to takhle suprově cool. Ona je člověk, se kterým mi prostě pomáhá už jenom bejt v jedný místnosti. Dokážeme se naladit na jednu vlnu a pak je to prostě nejlepší ze všech léků na světě. Ale občas je dost těžký se vyladit, protože má svý mouchy. Stejně jako já. Myslim si, že se máme rády stejnym způsobem. A stejnym způsobem se i nesnášíme, protože já i ona, obě dvě děláme věci, za který bysme si nejradši urvaly hlavy. Jenomže jakej by mělo smysl se kvůli tomu opouštět? Vždyť bohatě stačí přijít za někym jinym a říct Uaaargh, ty vole, ta mě zas nasrala!, vylejt si srdíčko, zanadávat si a pak se k sobě vrátit. Zcela dětsky a naivně věřim, že ona tu se mnou bude do konce všeho. Jestli mi chcete někdo tvrdit, že ne, tak si jdu rovnou hodit mašli. Bez ní bych to nepřežila.
A je to Jess ( jo Jess, na její opravdický jméno kašlu, poznala jsem jí jako Magdu a když se řekne Markéta, tak je to jak jinej člověk ). Tenhle vztah je strašně těžce definovatelnej. Někdo si myslí, že jí využívám. Někdo si myslí, že ona využívá mě. Někdo si myslí, že sme lesby a vojíždíme se navzájem. Všichni sou mimo. To co mezi náma je neni ani láska, ani přátelství. To je prostě.. Nutnost, potřeba. Je to jako vzduch, je to jako voda. Bez obojího člověk nepřežije. Je to krátký, ale snad o to je to hlubší. Pro každej poklesek mojí mysli, pro každou špatnou věc v mojí duši, pro každou bolest v mym srdci – pro všechno má ona pochopení, přijímá to, nesoudí, neodsuzuje. Na každou ránu má náplast. Každá její slza je i mojí slzou. Chtěla bych se naporcovat na kousky a servat se z kůže, kdyby to chtěla ona. Je to o vzájemnosti, o sdílení.. A jestli se využíváme? Tak jedna druhou a stejnym dílem. Neni to parazitování. Je to symbióza. Jsme obě dvě odmítaný. A proto patříme k sobě. Naprosto přirozeně a nevyhnutelně.
A co další lidi v tvym životě, Katy? Hmm.. Jestli mi ještě na někom záleží? Hmm..
Kuba.. Oba víme svý. Oba sme si zažili svý. Co já vim co si o mně myslí. Ale je to prostě asi jedinej zástupce opačnýho pohlaví, se kterym si mužu povídat a je to bez jakýkoliv pózy. A když sedíme nad lahváčem a já mu vylejvám věci z mojí divný hlavy, tak mám pocit, že ho přece jenom trochu zajmám. Přináší zvláštní klid, připomíná mi lepší časy. Patří do mýho života, se všema těma bostonskejma krabama a kardiostimulátorama, protože v určitym směru sme oba dva stejně v hajzlu.
No a dál? Dál bych mohla jmenovat lidi se kterejma mi je a nebo bylo dobře.. Jenomže a ale. Z nějakýho důvodu jsou tyhle vztahy prostě přerušený. A žádný řeči to nezachráněj. Já si nad tim všim mužu brečet doma a taky si nad tim doma často brečim. Zobecnim to..
Jsou to lidi, se kterýma sem se krutě sekla, v odhadu toho, jak hlubokej vztah mezi sebou máme, nebo bysme mít mohli. Já do toho většinou narvala hrozně moc a pak jsem se prostě lekla a stáhla se zpátky. Je naprosto jednoduchý řešení těhle situací. Aby mi ten člověk naprosto narovinu řek jak mě bere a co po mně chce. Jenomže kdo na to má v dnešním světě koule? A argument, že to ve skutečnosti vlastně slyšet nechci? Naprosto upřímně – radši uslyšim „Bylo by fajn tě párkrát vojet a tim to skončit“, než abych si nechala zcela hloupě motat hlavu tim, jak sem fajn (hahaha) holka, když si ten člověk chce prostě jenom zašukat a zmizet. Jak by to bylo všechno hezky prostý. Ten člověk by ušetřil čas a moh by jít navnazovat někoho jinýho a já bych si ušetřila další zklamání, zmatenost a půl litru slz.
A pak ještě další skupina lidí. Rádoby kamarádi.. Člověk je najde všude kam se podívá. Ve škole, na tréninku, na kalbách... Jsou to lidi, který za váma přiskočej, udělaj nadšený pápá a ahoj, daj si s váma cigáro, povyprávěj vám nějaký ty pikantnosti z jejich života, za odměnu pod rouškou zájmu chtěj nějaký ty perličky vytáhnout i z vás, pak udělaj muck muck a odběhnou za roh, kde vám s někym dalšim mejou prdel. Wow. Páni. Nechápu. U tohohle se ptám prostě a jednoduše PROČ??? Co z toho ty lidi maj? Proč prostě nejsou se svýma opravdovýma kamarádama? Proč maj potřebu ztrácet jejich i váš čas těmahle sračkama? Nevim, nerozumim tomu.
A abych nezapomněla, ještě jedna naprosto unikátní skupina. Lidi, se kterýma sem ani nikdy nemluvila (anebo kdysi dávno) a který maj potřebu propírat muj život, hrotit to co dělám, atd. Těch je mi vlastně docela líto, protože to, že o mně někdo z nich řekne, že jsem špinavá děvka a vypatlaná kráva je mi těžce volný. A proč? Protože mě neznaj a tím pádem mě jen těžko můžou soudit. A protože já neznám je mě jen těžko něco z těch jejich řečí může zasáhnout.Pokládám si otázku. Mám vubec právo se cejtit mizerně? Vždyť mam co jíst, mam kde bydlet, mam všechny končetiny.. Nojoo. Jenomže já jsem prostě patrně sobeckej tvor. Protože já se mizerně cejtim. Nechápu proč bych se měla o něco snažit. Proč se hnát za titulama, za lepší prací, za prachama, za skvělym bytem, za nadupanou károu.. Proč chtít tohle všechno? Dá mi to štěstí? Já tvrdim, že ne.
Poznala jsem jaký to je mít v kapse dost peněz a moct si koupit jakoukoliv píčovinu, která mě napadne. Jo, je to fajn, jenomže.. Ty věci nepotřebuju, jsou mi vlastně uplně k ničemu a šťastnou mě prostě nedělaj.Poznala jsem jaký to je bejt středem pozornosti, bavit se s kym chci a myslet si že všichni ty lidi kolem mě žerou a že sou to kámoši. Ono hovno. Ty lidi mě nesnášeli, přetvářeli se a já nevim co všechno. A pak když jsem je omrzela, tak jsem najednou byla uplně sama a nikdo mě ani nepozdravil. Ne, mít triliardu kámošů na facebooku člověka fakt šťastnym neudělá. Všem těm lidem seš u prdele stejně tak jako sou oni tobě. Člověk je jim dobrej jenom k jedný věci – aby měli někoho, koho můžou probírat, pomlouvat a já nevimco. Do hajzlu s nima.
Poznala sem jaký to je chodit chlastat a dělat sračky. Joo, jasně, ono je to fajn, člověk se nenudí, má pocit, že se zná se spoustou cool lidí a tak. Jenomže.. Pak člověk sedí doma, bolí ho hlava, chce se mu blejt, jediný co zvládne je prospat celej den.. Zabíjí se tim akorát čas. Člověk toho moc nenapřemejšlí. To je do jistý chvíle fakt super. Jenomže pak přijde prozření a to je kurva tvrdý.
Mohla bych pokračovat, ale k čemu.. Přemejšlim v jaký sem situaci...
Sorry, táto, ale já to nedokážu. Třeba jednou seberu odvahu si s tebou promluvit proč si na mě celej muj život sral, proč sis vzpomněl až když už sem nebyla holčička a proč si v mejch patnácti udělal tu věc, kterou já prostě nechápu a strašně mě bolí. Ale věř, že pro mě vždycky budeš bůh. Na to abych zapomněla jsem se k tobě moc let v duchu modlila a naivně dětsky doufala, že si pro mě jednoho dne přijdeš, obejmeš mě, dáš mi pusu na čelo a řekneš Tak poď, ukážu ti svět. Snad tu odvahu seberu dřív než se ti nadobro roztřesou ruce a oči se ti potáhnou šedí stáří..
Mám svoje dvě „holky do nepohody“. A vám dvoum – nikdy nepřemejšlejte, která z vás je pro mě důležitější, kterou mam radši. Takovouhle otázku vám omlátim totiž o hlavu. Obě dvě jste jedinečný a obě dvě jste pro mě stejně důležitý, jenom každá jinak.
A mám lidi, který mi uměj vytvořit úsměv na tváři, potkávám je a pěkně si s nima popovídám. Ale zapomenou na mě stejně snadno jako já na ně.
A taky jsou lidi, který mi jsou uplně jedno. Třeba lidi ze třídy – nevím, ztratila jsem potřebu navazovat nějakej kontakt. Co na tom, že někomu přijde divný, že se s nikym nebavim a sedim sama a stranou.. Ono je to tak nejlepší, protože když už s někym pár slov prohodim, tak to tak akorát vyvolá nějakou vlnu podělanejch keců, který mi tak akorát ničej nervy.
A lidi, který mě nemaj rádi. Nojono. Tak si to užijte.. V tomhle nefungujou žádný promlčecí lhůty, cejtěj se v právu a navíc je to baví, tak proč jim kazit radost?
A ještě jedna speciální skupina. Dva lidi, který mi ovlivnili život, patrně to o sobě ani nevěděj, ale vyřvala sem si kvuli nim oči i hlasivky, probděla spoustu nocí a všechno mi to ve finále je k hovnu. A ač si prostě pořád a pořád opakuju, že mi za to nestojej, že to mám nechat plavat, tak jsem ochotná se kvuli nim trápit dál a dál a když mi ve tři v noci napíšou, tak se třeba přetrhnu jen abych mohla udělat to co po mně chtěj. Jsou pro mě prostě obrovský pokušení a já nemám sílu proti tomu bojovat. Stokrát si kvuli nim roztřískám držku, stokrát se kvuli nim ponížim a udělám ze sebe debila. Nojo. Já je prostě nedokážu dostat z hlavy...A dál nic. Nemam žádný představy, plány... Nevim co bych chtěla dělat. A když už bych o něčem věděla, tak je to nereálný. Ale hlavní problém je, že nevim proč bych to měla dělat. Zase ten ztracenej smysl života... Ucajdaný pitomý holčičí kecy. Něco co chce spousta lidí a jen velmi málo toho dosáhne. Bylo by dokonalý mít ty svý dvě, mít kde žít, mít co jíst a mít někoho, pro koho budu každý ráno vstávat. Mít někoho, komu budu moct věřit, člověka, se kterym mi bude dobře, budu s nim moct sdílet svoje štěstí i svý problémy, kterej mě obejme a utře mi slzy a řekne mi, že všechno bude zase dobrý.
Někoho, kdo mi dá smysl......