Věděla jsem, že mi moc času nezbejvá. Ale i přes to riziko to stálo za to. Jestli umřít, tak po noci strávený s někym, s kym je mi dobře. Zadívala jsem se do šera, našla pohledem její siluetu a při pohledu na to, jak rytmicky oddechuje jsem za sebou zavřela dveře. Možná naposled. Snad po stý jsem překontrolovala sbalený věci. Byla jsem si jistá, že mám všechno, ale nedokázala jsem se ubránit pocitu, že mi něco zásadního schází. Hodiny mi sdělovaly, že už mám jen pár minut. Jestli dorazím pozdě, ona na mě čekat nebude. Zdrží se o pár chvil a pak se vztekle otočí na místě a zmizí. Popadla jsem klíče a za chůze jednou rukou znovu kontrolovala, jestli jsem vážně na nic nezapomněla. Sbíhala jsem schody a v hlavě jasně viděla její obraz. Jak stojí, vlasy jí tančí kolem hlavy a vítr jí cuchá soustředěnej výraz. Jak malá, ale rozhodně ne bezbranná, schoulená do dlouhýho kabátu podupává a každou půl minutu kontroluje čas. Zasnila jsem se a málem i zapomněla vystoupit. Na poslední chvíli jsem se protlačila skrz hradbu těl blokujících výstupní dveře.
Sotva jsem došlápla, rázem jsem věděla, že je blízko. Energie kolem téměř jiskřila, vzduch i země byly nabitý elektřinou. Stačilo mi pár dlouhejch kroků a mohla jsem jí sevřít v náručí. Slyšela jsem jak se usmála, opětovala mi objetí, přidala letmou pusu do vlasů a suše konstatovala: "Jdeš o minutu pozdě." "Svět se nezbořil, ne?" opáčila jsem. "To ne. Ale mohl by." "Ssst, nech si toho. A hoď se do klidu, vysíláš moc vln. Někdo si toho všimne a budeme mít po srandičkách." Zakřenila se na mě, nicméně poslechla. Zavřela oči a nástupiště rázem pohaslo. "Tak je hodná." rejpla jsem si. "Fajn. Tak jdeme. Znáš cestu? Mapy byly tvůj úkol." "Uhm.. Trefila bych tam i poslepu. A to se nám bude hodit, tim si můžeš bejt jistá."
Drkla svou rukou do mojí. To byl povel k odchodu. Na nikoho jinýho by to nefungovalo. Ale u mě uspěla. Rovnou jsem vykročila stejným směrem jako ona a přidala jsem do kroku. Tohle bezeslovný dorozumívání bylo úžasná věc. Obě dvě jsme byly tak narušený, že se naše mysl mohla prolnout daleko víc, než by kdokoliv vůbec pokládal za možný. Jako všechno i tohle mělo svoje světlý a stinný stránky. Mohly jsme spolu komunikovat aniž by kdokoliv něco postřehnul. Mohla jsem z ní sejmout bolest. Mohly jsme sdílet všechno. A to doslova všechno. Občas to bylo ale k naštvání. Se zvráceným potěšením se mi vkrádala do hlavy ve chvílích, kdy moje rty ještě nevychladly a měla jsem ještě pořád roztřesený tělo. Bylo to jakoby v tý posteli ležela s náma. Dost děsivý. Musely jsme si na to dávat čím dál tím větší pozor. Lidi jsou úžasně nevšímavý bytosti, ale když se v jejich blízkosti objeví tak silný pouto, jaký jsme my dvě měly, všímat si začnou. Často jsme vtipkovaly o tom, že jsme vlastně dvojčata. Pak se z toho vtipu sám stal často předhazovanej fakt. Lidi tomu byli schopný uvěřit mnohem snáz, než bysme čekaly. A nebylo se čemu divit. Začaly jsme se jedna druhý podobat daleko víc, než jsme byly ochotný připustit. A mnohem víc, než bylo vůbec bezpečný. Jestliže se nám to nepodaří držet pod kontrolou, klidně bysme se mohli jednoho krásnýho rána probudit a zjistit, že sdílíme jedno tělo. Jednu duši.
Už jsme byly dost daleko od běžnýho denního ruchu. Z dálky k nám občas dolehlo zatroubení netrpělivejch řidičů, jinak nic. Vedla mě spletí uliček, každým dalším krokem byly budovy kolem sešlejší a opuštěnější. Nedivila jsem se. Pro normálního člověka muselo bejt těžký tu vydržet. I mně by tu z toho hráblo. Realitní makléři museli mít plný ruce práce pronajmout alespoň těch pár bytů. Kdo by taky stál o to bydlet v ulici, na jejímž konci je schátralá budova psychiatrický léčebny? S hřbitovem plnym neoznačenejch hrobů k tomu? Rodinná idylka jak vyšitá. O tomhle místě moc lidí nevědělo. A ti, co o něm věděli vyprávěli spoustu povídaček. O tom, jak na tomhle místě straší. Že se propadají hroby - to když je opustili jejich původní nájemníci. Že psi tu nemůžou vydržet. Že se to tu prej za druhý světový války používalo k experimentům na lidech. To radši si prej ukousnout jazyk a zadusit se jím, než na tomhle místě strávit hodinu. Nesmysly. Babský kecy. Tak se na to dá dívat. Tak jsem se na to dívala i já. Ale ona mě naučila jednu věc - že na každým žvástu je trocha pravdy. Že se člověk jen musí naučit rozlišovat slátaniny a fakta. S probíráním se dokumentama k tomuhle místu jsme strávily měsíce. Měsíce úporný dřiny, překládání starejch deníků, shánění stavebních plánů. Nevěděly jsme, jestli nám to vůbec k něčemu bude. Ta jedna jediná zmínka, doložená rozmázlou fotkou, která nás ponoukla k tomu, abychom se o tohle místo začaly tak enormně zajímat.. To je sakra málo. Nesčetněkrát jsem navrhovala, ať se sem jen zajdeme podívat. Omrknout, jestli to vůbec má smysl. Bezvýsledně. Musely jsme tomu věřit. A musely jsme se připravit.
Všechno začalo, když jsem jí poslala tu fotku. Něco mě na ní hrozně fascinovalo. Přitom šlo jen o černobílej nekvalitní snímek. Zachycoval část pokoje s dětskou postýlkou, nad kterou byly do omítky vyrytý dvířka. Kolem se válely hadry a rozbitá porcelánová panenka. Ta zaujala mě. Jí zaujaly ty dvířka. Začla drmolit něco o branách, médiích, dětech, Faunovi a jestli jsem viděla ten film a jestli vím, že se do blázinců zavíraj lidi jenom proto, že jsou jednou nohou v jinejch vrstvách reality. Donutila mě vypátrat odkud ta fotka pochází. A pak už to šlo ráz na ráz. Nedalo nám ani moc práce dobrat se k tomu, co nás nejvíc nakoplo. Před padesáti lety na tomhle místě prý měli hospitalizovanou holčičku. Deset let v psychiatrický léčebně. A ona pořád zůstávala stejná. Mohlo jít o růstovou poruchu zapříčiněnou špatnou výživou. Anebo taky ne. Starej výstřižek z oběžníku, kterej se nám čirou náhodou podařilo sehnat vypovídal o tom, co se z tý holčičky podařilo doktorům vydolovat. Mluvila o jinym světě. A přesně tam my se budeme snažit dostat.