Žila, byla, na planetě Země paní Závist.
Vše, co kdo měl a ona neměla, uměl a ona neuměla, vlastnil a ona nevlastnila, věděl a ona nevěděla, záviděla s sžíravou, mučivou bolestí.
Ta neutuchající, nepřející závist, jí pomalu užírala.
Jednou večer, když už se pomalu loučila se svým životem, kdosi zaklepal na dveře.
"Kdo to otravuje", zasípala skřípavým, sotva slyšiteným hlasem.
Dveře se rázně otevřely a mezi nimi stála ošklivá, zamračená osoba neurčitého věku, v ohavném, černém plášti.
"Kdo jsi a co chceš?", zeptala se otráveně Závist.
"Jsem Nenávist a přišla jsem ti pomoci", odpověděla šeredná osoba.
"Jak ty bys mi mohla pomoci?", otázala se smutně Závist.
"Jsem nešťastná, protože nemám nic, neumím nic!
Všichni ostatní všiváci všechno mají a umí! Proč?
Proč oni ano a já ne! Nemám už proč žít", ječela vzteky bez sebe, až se zalykala.
"Zanech nářku milá Závisti," šeptala s potutleným úsměvem Nenávist. Spolu dokážeme velké věci, uvidíš."
A tak se spolu vydaly světem a hledali šťastné, spokojené, moudré a šikovné lidi, kterých bylo tehdy dost a dost.
Lidi, kteří byli manuálně zruční a dokázali vyrábět krásné věci, lidi, kteří dovedli psát knihy a básně, prostě všechny lidi, kteří něco uměli a byli na své dovednosti hrdí.
Vždy, když takového člověka potkaly, začaly se mu jedovatě vysmívat, urážet a znevažovat jeho dílo.
Tak jim pomaloučku, z nešťastných a smutných lidí narůstala síla a ony už se necítily tolik neschopné.
Čím víc lidí uvrhly v beznaděj a smutek, tím více jim přibývalo energie, kterou z těch ubožáků svým počínáním vysávaly.
A jejich negativní, ničivá moc narůstala neuveřitelným tempem.
Po cestě se k nim přidávali další závistivci a nenávistníci, až jich bylo tolik, že na světě nezůstal jediný člověk, který by byl šťastný a spokojený.
Otázka pro všechny: opravdu chceme, aby na světě zvítězily Závist a Nenávist?