Už ve školce jsem nebyl jako ostatní děti, což mi dávaly často najevo, takže mé sebevědomí již během těch let trpělo.Roky plynuly a já zabředával čím dál tím víc do pozice třídního blbce, ba co víc zjevně jsem působil, jak mentálně zaostalý.
Nervozita v přítomnosti kohokoliv už při chůzi po ulici, když mě někdo míjí a podívá se na mě, naprosto nelogické skutky (v sebe menší nejistotě), neschopnost normálně komunikovat, lámající se hlas sotva otevřu ústa a pocit, že nedokážu nic dořeknout, tak jak chci či naopak chrlení nesmyslů v rozpacích.To všechno velmi důvěrně znám, zžíralo mě do 14 let, poté jsem vzdal jakékoliv snažení s tím něco udělat a alespoň v situacích, kdy jsem byl sam jsem se netrápil.
V patnácti letech jsem nastoupil na školu, tehdy jsem měl často depresivní nálady...ne, mé sebevědomí mě netrápilo, měl jsem již častý přístup k internetu, kde jsem konečně dokázal komunikovat, upnul jsem se na filmy, na "knížky" a ze začátku mě to naplńovalo...postupem času jsem však cítil strašnou prázdnotu, měl jsem pocit, že mi život protéká mezi prsty, ale zároveň jsem necítil touhu dál žít, nedokázal jsem se pro nic nadchnout a nečekal jsem od života už nic hezkého...cítil jsem v nové škole jistou naději, že začnu od začátku, že to v úplně novém prostředí půjde alespoň trošičku lépe, ale již první den mě cestou na autobus , s novými spolužaky, díky mé nervozitě málem porazilo auto.Mé další chování je všechny jen utvrdilo v názoru na mou inteligenci a také se tak ke mě chovali...uplynuly tři měsíce, ve škole už mi bylo v rámci možností dobře (zřejmě už si všichni částečně zvykly na mé chování a nenarážel jsem na pocit trapnosti z určitého ,,šoku" ostatních, který je při seznamování ještě nepříjemnější než později ).
Dnes je mi 18 pryč, stále se snažím přesvedčit sám sebe, že jsem spokojený, umím se radovat z maličkostí, žít s cizích příběhů,ale mám strašný strach, že se z tohohle bludného kruhu nikdy nevymotám a jednou budu litovat promrhaného života.Moje komunikační schopnosti se mírně zlepšily, i když si stále připadám jako idiot, jen co přijdu do kontaktu s jinou osobou...jediné místo kde mě má nejistota opouští, ikdyž ne docela(zhruba na 80%), je internet, zde dokáži uvolněně psát o svých názorech ale...stále je to tu ale...
Vraťme se k otázce v titulku článku.A pochopí hlupák,že je opravdu hloupý? Ne! Může opravdu malé sebevědomí udělat tolik? Možná...
Už jednou jsem si odpověděl, že hlupák nepozná, že se chová hloupě,osobně cítím hloupost ve spoustě svých činů, znamená to tedy, že nejsem hloupý?Nebo jsem jen o něco méně hloupý než se chovám? Jak si na tohle mohu s určitostí odpovědět? Několik testů IQ a EQ mi zdělilo, že obojí mám lehce nadprůměrné, jak mám tomu ale po svých zkušenostech věřit?