Vodník.
Můj milý deníčku,
tak tak občas z čiré nudy prohlížím zdejší profily (nebo snad lépe neskutečné lidičky) a je jedno, zda jsou lživé nebo poněkud upřímné. I ten nejlživější profil ledascos o svém autorovi napoví. Občas poťouchle dávám některým všetečné otázky, abych zjistil, co jsou zač. Občas vyjde hlupák, občas překvapivě nikoli. Třeba ten jeden, co chtěl perverz a chems a kdoví co ještě. Možná je na šikmé ploše, ale ať si, hloupý není. Jiní zase keců plný profil, jak jsou dobří a jak všechny milují, mimo těch, co a následuje nekonečný seznam. Často se opakuje profil bez obličeje a vyplněný sex (sami většinou mají obojí). Tihle lidé si často pletou plytkost s osobitostí, nadutos se slušností a jemnost s hloupostí. Ale nešť, věřím, že právě tihle štěstí, na rozdíl ode mne dojdou. Dojímají mne zadaní hledači sexu (nepokrytí, i ti druzí; snad žijí jako v Čechochově proslulé povídce Námluvy) a rozčilují mne pánové v letech, kteří se pohoršují, že tu není žádný věrný mladík, kterému nejde jen o peníze (Nebesa, a o co by mu mělo v takovém případě jít? o gerontofilii?). Ostatně, hloupost je vada značně přeceňovaná. Na vernisáže v Berouně chodí tzv. Vodník, člověk nemytý, neupravený, s pochybnou igelitovou taškou, ale po pár větách poznáte, že hloupý a nevzdělaný tedy rozhodně není! Tak k čemu to všechno. To taková škaredost, to je jinčí káva, že. Kdo tu stojí o obludy! Já vím, můj milý deníčku, už zase žvaním, a tentokráte více než obvykle, ale co nadělám.