Kdesi v hlubinách Mléčné dráhy pluje hvězda, kterou nejbližší živí tvorové nazývají Sluncem. Jedna z jeho planet je více než z poloviny zatopena vodou. Tomu, co vyčnívá nad vodní hladinu, si lidé navykli dávat nejrůznější jména. Navštívil jsem ten kousek Země, který je nazýván po dívce Europé, přesněji území Provence - a také Pyreneje - a tam jsem poprvé spatřil Francii...
Do Francie se vjíždí pozvolna a nebýt hraničního Rýnu cestovatel by sladkou Francii ani nepoznal. Pak se ale úzkostlivá německá čistota promění v ležérní nepořádek a jména měst začnou znít opravdu francouzsky. Francouzské ovzduší se však pozná i jinak, lidé jsou zde milí a usměvaví (alespoň když je moudře oslovíte v jejich rodné řeči a nikoli v jazyce anglickém) a zvonivé Bon jour! je slyšet za obchodními pulty stejně jako na horských chodníčcích. Zdvořilost Francouze neopouští dokonce ani tehdy, když si zaparkujete na cestě, kterou oni potřebují nutně projet, a vaříte-li si navíc snídani, zeptají se, co bude dobrého. Tím se však údiv cestovatelův zdaleka nevyčerpal, naopak ještě vzroste, když uvidí zdejší tmavé kočovníky putovat ve státních karavánech, když se zapadlé horské parkovišťátko ukáže jako ideální místo, kde na tři dny odložit auto, když uprostřed pyrenejského údolí, kde nenarazí ani na domorodce, potká osamělou pětadvacetiletou Japonku na zkušené...
Tak, jak se neomylně pozná Francie mezi evropskými zeměmi, pozná se i Provence ve Francii. Jako před vstupujícím vládcem rudý sametový koberec se z paměti nejdříve rozvinou omamné pásy pěstované levandule. Hned za nimi drží čestnou stráž pomrkávající lány zářících slunečnic. A pak už vystoupí sama vyprahlá slunná zem zastřena zasněným polednem se svými kavárničkami, kašnami, sýry i vínem. Provence jsou však i skalnaté a ostré hory, tak jako Cézannova Saint Victoire porostlé levandulí divokou. Jsou to hluboké kaňony i zvláštní jezera s mísící se sladkou a slanou vodou - domovy stovek jednonohých plameňáků.
Největší město Marseille se strašlivým Château d'If jsme si radši prohlédli jen z výšky nedalekých kopečků. Zato Avignon jsme prošli i v jeho mohutných hradbách. Posvátnou hrůzu papežského paláce rozhánějí svým rozličným uměním pestrobarevní kejklíři a na mostě, tam se už netančí; je to moc drahé. Inu, Francouzi znají nejenom žít, ale i vydělávat. Ostatně toto není jediné místo náležitě obležené turisty. I jiný most - Pont du Gard, akvadukt z dob starého Říma - k sobě přitahuje mnoho návštěvníků a filmařů. Na antické tradici se staví i jinde ve Francii. Na bývalém sopečném vrchu Puy de Dôme stával prý původně Martův chrám, dnes tu chata poskytuje krom vyhlídky do širého kraje i plachtění s padákem. Ale Francie může čerpat i z vlastních pokladů, jako třeba Carcassonne s výjimečně zachovalými hradbami, město dříve nedobytné dnes padlo pod náporem davů ozbrojených foťáky. Nebo Sarlat - středověké město vonící trhy s kořením či salámem, který vypadá jako hrouda zdejší úrodné půdy. Nápaditost Francouzů nezná mezí. Dokladem budiž besançonská citadela - místo těžkých posledních dnů Juliána Sorela - proměněná v zoologickou zahradu. Někdy je to až k nesnesení, jako třeba když na romantickou středomořskou plážičku sevřenou rozeklanými, těžce zlézanými skalisky Calanques najednou přiváží parníček další a další náklady turistů...
Ale naštěstí jsou tu ještě místa opominutá průvodčíky. Saint Julien - zjevení staleté pískovcové vesničky uprostřed polností - anebo Corréze - téměř opuštěné, spletité městečko na ostrohu - anebo Fourcat - blankytné, horské jezero - anebo... spousta dalších krásných, zapomenutých, nedotčených míst čekajících na vysvobozující polibek dychtivého oka cestovatelova..., které by nemělo plakat, opouštějíc hranice té pohádkové země, ale naopak smát se při pomyšlení na příští randez-vous avec France.