tak jsem tuhle vyrazil na Šumavu, podívat se místa svého mládí. Bydlel jsem v jakémsi hotelu, kvůli pohodlí, prý vyhlášeném svojí kuchyní. No, když já kuchyni v poloprázdné jídelně moc nevěřím, pochybuji totiž o jakosti surovin, hlavně z hlediska čerstvosti, že. Nemám kachní žaludek, právě naopak, jsem tím, o kom se kdysi říkalo, že má slabý žaludek. Cena za ubytování byla zprvu nejasná, později se vyjasnilo, že je celkem slušná, rozhodně menší, než tak před pěti lety. Pan kuchař byl velmi zklamán, že mi k snídani stačí rohlík s medem a čajík. Žádný salámek, dokonce ani vločky. Zdálo se mi, že je nešťastný, ačkoli zdánlivě ušetřil. Možná proto, že suroviny byly nakoupeny a co teď s nimi, že. Jedna kantýnská se mi kdysi chlubila, že už nejí nic jiného, než prošlé zbytky z kantýny. To je těžké, říkala dále, když vezmu dvě přepravky rohlíků, tak mi jich spousta zbude, a když jednu, tak v deset nemám ani rohlík. Tolik kantýnská. Ale co nadělám, salám nejím a ráno už vůbec ne, natož pochybné čerstvosti. Ještě že ti mladí Němci chtěli teplou snídani na vidličku, tak se kuchař mohl činit. Když jsem v pondělí odjížděl, mám obavu, že jsem byl v hotelu sám. Asi je opravdu bída, snad se to teď, o prázdninách, zlepší. Ti lidé byli nejspíše přímo majiteli a možná si vzali úvěr, aby mohli přidělat na pokoje sprchy a záchody a teď nemají hosty, aby mohli úvěr splácet, neb lidé už zase hledí hlavně na cenu a méně na pohodlí. Mne tohle děsí, proto bych nemohl podnikat.
Tady u nás, můj milý deníčku, místní škola pořádala velkolepé rozloučení s koncem školního roku. Rodiče šťastných dětí parkovali všude a houf strážců pořádku pilně vybíral pokuty za špatné parkování. No nic, už zase žvaním. Nějaké vratičky jsem našel, jen není úplně jasné, jaké. Doufám, že fotografie v dohledné době nahraji do své galerie. Nebo lépe alba? No nic.