Medvídek Pů se ráno neprobudil. Asi šest dní smažil na piku a ani ho nenapadlo jít spát, natož se probouzet. Hlad neměl ani trošku, takže dnes mu zase odpadl problém s jídlem. Motal se po pokoji a honil kola,která se mu točila před očima. Po hodině zjistil, že to není k ničemu a tak se rozhodl, že si půjde ještě žahnout další dvoukilo. Zarazily ho však prapodivné zvuky, které se ozývaly ze zahrádky před domečkem. Medvídkův mozek začal pracovat na plné obrátky. "Kdo to může být? Prasátko? To asi těžko. (Včera se na něj rozčílilo,když mu Pů dělal nemravné návrhy.) Kryštůfek? V půl sedmé ráno? Ten spí do desíti a bydlí dost daleko. Policajti? Už po mě jdou! Někdo mě prásknul! Prasátko, ta svině! Nebo snad...?! SLONISKA A LASOUNI!!!!!" Už mu to bylo jasné. Sloniska ho vyčmuchala a lasouni ho chtějí sejmout! Utíkal do komůrky, tam vzal tu největší sekyru, odhodlaně se vrátil do pokoje a skrčil se pod okýnkem. Šramot neustával. Sloniska si moc starostí, že je Pů slyšel, nedělají. Medvídek vykoukl jedním očkem ven a zahlédl čepičku jednoho z pachatelů. Moc se nerozmýšlel a ťal. A ještě jednou a ještě. Ten zvláštní pocit ho zcela ovládl, vyskočil nebojácně okýnkem ven a opět se na neznámého vrhl. Několikrát ho vší silou sekl do obličeje, když vtom se zarazil. Tohle přeci není slonisko ani lasoun. Obličej už nebyl k poznání, ale podle bundy ho Pů identifikoval. Přece jen to byl Kryštůfek. Připravoval na zahrádce překvapení k výročí zakoupení Půa v obchodě. Místo párty se však dočkal rány do hlavy. "No co se dá dělat, teď už si aspoň můžu jít šlehnout," pomyslil si Pů a taky to tak udělal. Medvídek Pů si ještě dlouho hajnout nepůjde, ale vy už byste měly, děti! Tak hezké sny!