Můj ze všech nejdražší už je to deset let
Kdy jsem tě spatřil vyběhnout kvapem z metra
Ještě jsem netušil jak s tebou chutná svět
Věděl jsem však že nevrátím se zpět
Pak jsme šli na Petřín a Praha právě kvetla
Plácal jsem nesmysly a sledoval tvé rysy
Byls celý v rozpacích měl ze mne snad i strach
Pro mne jsi tenkrát už byl teď – pryč byla všechna kdysi
Já ještě neznal čís byl a možná zrovna čí jsi
Aniž jsi to však věděl to vše já už drtil v prach
Nebyl jsi prost pošetilostí mládí
Nástrahám cest jsi stěží unikal
Já však už nebyl tím kdo bez rozmyslu svádí
Tys brzy poznal kdo duši drásal ti a kdo ti ji hladí
A tak jsme propletli své sny a s nimi šli stále dál
Já nejen chránil tě – občas jsi kvůli mně i plakal
Vášně nám daly poznat své rozmanité tváře
Své zuby na nás cenil z pouště mých běsů šakal
Ty statečně jsi jej do propasti vlákal
Ubylo tenkrát mraků - po našem nebi se rozlilo víc záře
Nemáš to se mnou ani teď můj milý snadné
Já s tebou vždy však také nebyl jenom v ráji
A přestože občas i nějaké to ostré slovo padne
Snad naše chuť být navždy spolu nikdy neuvadne
Vždyť my jsme ti kdo cenu svých snů už znají…
V Praze, 23.6.2012