MEDVÍDEK PŮ A HOUBIČKY
Medvídka Pů vzbudil hlad. Včera měl k večeři jen zbytky od oběda. "Brum, brum", zabručel, "jestli si neobstarám něco k jídlu, bude to dnes zlé. Mohl bych se podívat po lese po medu.," uvažoval dále. Vykolébal se ze svého domečku a dal se pěšinkou vlevo. Míjel vzrostlé borovice a pořád se rozhlížel po korunách, jestli tam není hnízdo divokých včel. "Brum, brum," ozval se žaludek po chvíli. "Počkej chvilku, však se dočkáš," doufal Pů. A hele, borůvky! Medvídek Pů se zaradoval. "Alespoň něčím tě utiším," řekl svému bříšku. Ale to už stál mezi keříčky borůvek a baštil jednu po druhé, takže za chvilku zbývalo jen pár, těsně u okraje prudkého svahu. "Brum, brum, ještě," ozývalo se stále bříško. Méďa se natáhl po první - ham! Natahoval se po druhé - ham! Natahoval se po třetí - a křup, smek, kutululů, medvídek se kutálí po svahu až dolů. "Jaujaujau," naříkal. Ale sotva se vzpamatoval, hned se zaradoval. Pochopil, že jeho smůla je vlastně štěstí, protože seděl uprostřed paloučku hustě posetém houbami. "Brum, brum," pořád obtěžoval žaludek. "Teď a tady," řekl si medvídek a už se ládoval houbami, až mu za ušima praskalo. I žaludek byl spokojený, ale co to? Medvídek slyší hlasy, ale pořád jen sedí a culí se, místo aby se utíkal schovat, jak by se na správného medvídka z pohádky patřilo. Snaží se na příchozí podívat, ale zrak mu neovladatelně létá po kytičkách, broučcích, obloze s mráčky a ano teď už i po postavách na kraji mýtiny. "Copak to asi vidíme?" řekly si oči a pokusily se dát medvídkovi zprávu. Ňáký fleky, pochopil Pů. "Copak to asi slyšíme?" radily se uši. "Ty vole halušky jak svině. Vidím medvěda,to je slušnej náhul. Já už jsem narvanej jak prase, dem´ zpátky, než bude tma." Medvídek nepochopil ani slovo, jen se hihňal, pár hodin se potácel po lese, přehlíd zeď, praštil se do hlavy a usnul. Tak si také jděte hajnout. Dobrou noc!