První byl neuvěřitelně fajn i se všemi chybami, které k němu patřily - vlastně díky nim jsem poznával že je opravdový. Jinak by to byl snad jen sen. Napsal jsem mu jako první a nejednou jsme si psali dlouho přes půlnoc. A pořád bylo o čem. Nikdy v životě nezapomenu, když jsi ke mně tehdy v zimní noci přijel a já ti otevřel, v tom šeru jsi stál za dveřmi a v očích jsi měl tolik radosti, nadšení, očekávání... Je to neuvěřitelný, ale bylo to kvůli mně. Přijel za mnou, kvůli mně a měl nefalšovanou radost, že mě vidí. To pro mě bylo něco nového. Bylo to opravdové nejen napsané nebo slíbené. Hrozně mě to motivovalo. Nikdy na ten moment nezapomenu a každý okamžik, kdy si na to vzpomenu bych brečel, že to nevydrželo. Že to světlo z tvých očí postupně mizelo. SMS nejsou vše, ale já nevěděl, že ti na nich tak moc záleží. Nevěděl. Byla to moje chyba, i když všechny okolnosti byly proti mně. Starat se o tebe, uhánět tě a při tom neomezovat... to už nepsal ten, který za mnou tehdy v noci přijel...
Druhý příběh, to byla sladká letní pohádka plná vůně, něžnosti, doteků, hlazení, milování a tichých chvil, které ve mě hlasitě rezonovaly, že se objevil ten pravý. Krásný, chytrý, slušný, tomu se těžko odolá. Snažil jsem se být lepší, nedělat zbytečné chyby, nedělat žádné chyby. A o žádné nevím. Přesto to nestačilo nebo to bylo příliš málo, nebo mi prostě něco uniklo. Nevím. Ale po jendom z nejhezčích víkendů s tebou přišla jedna tvoje věta, která všechno umlčela. Možná je to pro tebe záhada, co následovalo, možná mi to vyčítáš. Ale já nevím za co jsi trestal mě, nevím ani, za co jsem já jako reakci potrestal nás oba. Ale když nemáš opravdový zájem, pak nemám zájem. Vztah a přátelství, to se nedá domluvit, vymodlit, slíbit nebo naplánovat. Buď je a nebo jednoduše není. A ty potřebuješ ještě hodně času, abys to prostě vstřebal. A je pravda, že ten čas máš. Já už bohužel ne. Víš to.
Asi intuice mě zachránila, ale to mi došlo až později, když jsem se dozvěděl, jak na ib "roztrubuješ" to, co o sobě můžu říkat jenom já.
Ten třetí vlastně skončil dřív, než vůbec mohl začít. Chvíli jsme měli něco společného, chvíli chtěl jeden druhého. Psaní s tebou bylo opravdu fajn. Ten první společný večer se nepovedl, ale jsi zatím jediný, jediný tady, s kým bych si dovedl představit opravdu trvalý vztah. Škoda, že už ses pak neozval, ale víš, že to nejsem já, kdo to předčasně vzdal.
Potkal jsem kluka, chlapce, který se nesmál. Kluka, který mluvil potichu. Choval se jemně a slušně, ale uvnitř s něčím bojoval. Bylo na něm vidět, že má v sobě spoustu citu. Asi jsem nepotkal nikoho křehčího. A jeho cit jsem dostával a taky něhu. A trvalo to dlouho a trvalo to ze všech nejdéle. Ta věrnost a spokojenost být se mnou, to bylo tak blízko ideálu, že se mi tajil dech. Ale mít někoho není samozřejmé, k někomu se tulit není samozřejmé, na někoho se těšit není samozřejmé, někoho mít rád není... Už není. A zase se to ztratilo a zase to bylo pryč, a nevím kam, ale vím proč. Co bych dal za to, kdyby mě se někdo, koho mám rád a s kým ležím a skoro se ho dotýkám, zeptal:" Nechceš se ke mně přitulit?" A rozhodně bych nikdy neodpověděl: "A proč?" Kam se ztratil ten úsměv a kde jsou všechny ty dotyky; neskutečně krásné; kam se ztratilo Tvoje "chci"? A pak už jsi nechtěl vůbec nic, a neměl jsi zájem ani o mě ani o nic jiného. To, co vedle mě leželo, byl bývalý krásný vztah nás dvou, který zničily tvoje problémy, které s ním neměly vůbec nic společného. Přesto ti za všechno děkuji, ale už nikdy nechci, aby na mě ten druhý přenášet svoje vnitřní problémy, svoji nevyřešenou minulost nebo cizí výčitky, protože si prostě myslím, že si to nezasloužím. Nabídl jsem ti, abys svoji křivdu řešil láskou. Ty jsi zvolil chemii a zničil jsi lásku. Je mi to líto.
Ostatní příběhy jsem zapomněl, protože si nic víc nezasloužily. Nejsem a nebudu ten, kdo se vnucuje a podbízí. Na to byl můj život až příliš těžký a příliš nefér a já vás znám příliš málo na to, abyste si to zasloužili.