Tuhle mě zaskočil jeden zdejší známý otázkou, jak to mám rád. Odpověděl jsem nejdřív vyhýbavě, ale pak jsem mu napsal, že si tyto záležitosti necháváme s přítelem pro sebe. Dál bych snad o tom ani dál nepřemýšlel, kdyby mi neposlal následnou reakci: „To je rozumné. Měl bych se vzpamatovat, už mě ta zdejší komunita zválcovala.“
Tato překvapivá reakce mě přinutila se zamyslet, co je vlastně „normální“ - mluvit otevřeně o tak hluboce intimních otázkách nebo si je chránit jako výsostné tajemství, do kterého nikomu jinému než partnerovi nic není?
Já o těch věcech veřejně nemluvím ne proto, že bych si to zakázal, ale proto, že mi to není příjemné, vnímám to jako brutální zásah do svého soukromí. Dokonce tak vnímám i situace, kdy mi někdo sám vypráví, co mu na jeho partnerovi v sexu vadí a podobně. Někde vevnitř se pak červenám, cítím se nepatřičně, že jsem nucen nakukovat do něčí třinácté komnaty, a připadám si jako nechtěný voyer. Současně je mi trapné požádat dotyčného, aby mi takové věci nesvěřoval, zřejmě tak činí proto, aby si nějak ulevil, a já bych mu tak vlastně odmítl pomoc coby vrba, která je zrovna po ruce.
Je mi to však o to nepříjemnější, že ty lidi znám, jsou mi nějak blízcí, mám je rád, jako všechny své kamarády, a nechci tedy ani znát jejich zranitelná místa do všech podrobností – sice bych to nikdy nezneužil, ale nechci mít nad někým ze svých blízkých takovou moc, abych to případně zneužít mohl. Chci mít vedle sebe rovnocenné partnery, kteří neodkrývají jen tak pro nic za nic své slabiny, aby se dostávali do hypoteticky slabší pozice...
Něco jiného by asi bylo, kdyby mi to začal povídat někdo cizí v hospodě u stolu, to bych asi přirovnal k jistému druhu zábavy, třeba sledování pornofilmu nebo kdysi slavného televizního Tabu. Nebudu tu pokrytecky tvrdit, že se na porno nedívám – kdo se na něj nedívá, ani to nezdůrazňuje. Zkušenost praví, že nahlas to odsuzují jen pokrytci, kteří se neumí vyrovnat s tím, že tomu sami podléhají. Ale to známe i z jiných oblastí – například okázalé homofobie skrytých homosexuálů, nemám-li chodit daleko. Ale můj způsob sexu, to je přece zábava jen pro mne a mého partnera, nikoliv pro druhé – nechci, aby mě někdo u toho pozoroval a nechci ani pozorovat své známé a kamarády.
Možná je ale problém spíš ve mně. Neumím třeba říct nahlas svému partnerovi, že ho miluji, aniž bych u toho nepolykal naprázdno, jak mi to jde ztěžka. Sám bych to nikdy od sebe neřekl, ale vím, že to chce občas slyšet... V tom se příliš neshodneme, já tvrdím, že skutečnou lásku musí ten druhý sám poznat, že se nemá vyjadřovat slovy. Kdybych ho přitom nemiloval, říkalo by se mi to velmi snadno, jak ho miluji, protože by v tom nebyla ta obrovská síla nejkrásnějšího citu, jaký si člověk může představit, který ale současně svazuje hrdlo svou opravdovostí. Alespoň to moje...
Někdy mám pocit, že ta inflace slov, to holedbání se sexuálními praktikami, je jen jakási náhražka, že je to zoufalé volání trpícího na poušti, který nemůže najít svou skutečnou oázu a proto si ji aspoň vynahrazuje sexuálními představami, které chce sdílet a poměřovat s druhými. Zdůrazňuji to sdílení - mít sexuální představy považuji za naprosto normální, nemám však žádnou potřebu stavět je druhým na odiv coby tu nejintimnější stránku své osobnosti.
No, možná je to jen tak, že my introverti to máme jinak než extroverti a dělám z toho zbytečnou vědu. Lehkost bytí je možná nesnesitelna jen pro nás. A co na to vy extroverti, jak to máte vy?
Praha, 25.4.2012