tak jsem včera v CD laseru (čti CéDé laser) poslouchal Brucknerovu sedmou symfonii a vybavila se mi jiná nahrávka, kterou jsem nedávno opět po delší době slyšel. Musím říci, milý deníčku, že mne dosud úplně nejvíce ze všeho dostala právě tato Karajanova (ano milý deníčku, skutečně Karajanova) nahrávka Brucknerovy osmé symfonie, ale ta pozdní, s Vídeňáky. Obdivuji první větu, až nadpozemsky krásnou, ale skutečně miluji větu třetí. V ní mne Karajan dokáže několikrát dohnat až k slzám. A ovšem finále! Po pravdě, nakonec vždy končím u Karajana, dokonalost se prostě nemůže oposlouchat, ale tato nahrávka prostě vede nade vším.
Ještě k včerejší žluté symfonii. Neměl bych být tak nespokojený, počasí bylo krásné, nezmokl jsem, tařice prostě velkolepé, ale málo platné, ta správná koruna by byla ona vzácná violka.