Stojíme zády proti sobě,
jenom krok nás dělí
a ten krok je dlouhý tisíc let.
V této rozervané době
nezůstanem‘ celí,
zůstáváme jenom na pohled.
Do domu nám fouká
a střechou dovnitř krápe.
Do domu, co’s nikdy nepostavil.
Jako uschlá louka,
jak osiřelý chlapec,
není kdo by slovo poopravil.
Z víry, co zůstala mi věnem,
že nás oba změní
zůstal obraz na zdi jako kýč.
Stíny našich kroků
a stíny našich duší
nikdo z nás stejně nepřekročí.
Těch společných roků…
Dnes už srdce nerozbuší
pohled vrytý do hlubokých očí.
Do tvých očí.
Prázdná je náruč po setmění,
prázdné srdce za svítání,
prázdný zůstal matce její klín.
V tom tichu bez křiku a klení,
co nám vlastně brání
bodnout toho koně do slabin?
Možná nasedli jsme spolu
tenkrát do špatného vlaku,
který nikdy nikam nedojede.
Zbrzdit pád střemhlav dolu
letem s křídly ptáků,
to přeci jenom láska svede.
Ztraceni v davu slepých lidí
hledáme své dlaně
a v hluku světa chceme najít klid.
Tma kolem usilovně svítí,
možná brzy vzplane,
možná že ji smíme podpálit…
Umřít je tak snadné
a smrt je zase blíže,
než-li byla před rokem, či včera.
Růže tiše vadne
a jsou pevnější ty mříže…
Zahubí nás naše nedůvěra.