jsou v zásadě dva druhy lidí. Jednak ti, se kterými, jakkoli jinak mohou být nepostradatelní, se nemá cenu setkat, nic to člověku nedá, a pak ti, se kterými naopak má cenu se sejít, poznat je osobně, pobýt alespoň chvíli v jejich blízkosti. Jiří Krejčík patří jednoznačně k tomu druhému typu, byť pracovat bych pod ním nechtěl. Včera byla opět projekce, film nebyl, zato bylo vyprávění samotného Krajčíka, jak živého, tak z televizních pořadů (Rybičky, Úsměvy) a dokument o Praze poloviny let devadesátých. Obojí bylo nejvýše uspokojivé, Krejčík umí být zábavný (když chce), dokument, jakkoli umělecky zpochybnitelný, připomněl mnohé nešvary tehdejší doby. Dnes jsou nešvary sice trochu jiné, ale neméně hrozné, takže z hlediska vyššího principu mravního je dokument nezpochybnitelný. A jsou tam některé opravdu dobré, až by se řeklo Kafkovské nápady. Ale můj milý deníčku, jak tam ty pracovníky Krejčík komandoval! Občas, když zvýšil hlas, mi coby náhodnému návštěvníkovy běhal mráz po zádech a celý jsem se schoulil. Věřím, že fyzicky skutečně nikdy nikoho neškrtil, avšak obrazně určitě nejednou. Jistě, někteří lidé byli vůči němu odolní, ale většina myslím podléhala. Natáčení s Krejčíkem muselo být chvílemi opravdu nesnesitelné a je zajímavé, že na výsledcích to obvykle vidět není, naopak z nich čiší jakási klidná, ukázněná krása a soustředěnost. Bylo nanejvýš zajímavé, vidět Krejčíka v akci. Škoda, že jsem nebyl u toho, když kupoval sako od Hugo Bosse a ptal se prodavačů, jestli to jako není nějaký šunt, když stojí patnáct tisíc, že je ten režisér, chodí na večírky a pronásleduje ho ta módní policie . . .