Byl jeden kluk co vzal své srdíčko a řekl: "Vem si ho a zahřej
jej". A vložil srdce do jeho dlaní. Ten se roztřásl. Srdce bylo studené, však
né natolik, aby se třásl zimou. Roztřásl se štěstím a zároveň strachem, zda
dokáže jej zahřát aniž by mu ublížil. Bylo tak křehké, že sevřít ho v dlaních
se bál a vložil srdce do kapsy. "Tam bude v bezpečí" , řekl si, než by
riskoval aby mu z třesoucích rukou vypadlo... Cestou, kdy šel po jednom z
mnoha svých mostů, byl to právě most, kdy pravil: "Zpátky již ne!!!".
A rozhodl se jej zbořit. Tak se zavřenýma očima došel až na konec, a ve chvíli,
kdy se začaly jeden pilíř po druhém rozpadat, otočil se, a naposledy pohlédl
zpět. Zamlžený pohled na bortící se most díky slzám, co řinuly se mu do očí,
byl v tu chvíli milosrdný. Začalo pršet a jeho pláč se v kapkách deště
ztrácel. Rukávem si otíral slzy a v myšlenkách utrousil: "Je čas jít". Ve
chvíli, kdy ruka přestala zakrývat jeho tvář, se v dáli cosi zablýsklo. "Co je
to, co to tam leží??". "Néé, nebudu se vracet". Přesto mu něco nedovolilo
odejít. Po krátkém zaváhání se rozběhl po rozpadajícím mostu k místu, kde
bylo něco, co ho tak silně přitahovalo. Náhle si uvědomil, že v kapse
schovává srdíčko a napadlo ho, že by jej mohl vytrousit. Sáhl do kapsy a ta
byla prázdná. V tu chvíli ustrnul a nevěděl co dělat. "Bože, kde je to
srdíčko?" Zmatený, v myšlenkách ztracený, málem zapomněl co vlastně
chtěl. Nebýt toho, že by se opět to něco co v dáli leželo zablýsklo, nu kdo ví?
"No ano!",vykřikl. "Vždyť tam něco leží, co když to je srdce co jsem
ztratil?". Ze všech sil se řítil k místu, kde opravdu leželo. "Jsi tu! Ach
bože můj, děkuji ti". A v momentě, kdy klekal k zemi a chtěl jej uchopit, most se
silně otřásl. Jen konečky prstů se letmo dotkly srdíčka, které se skutálelo a
padalo do hlubin. Pohlédl přes okraj dolů a viděl, jak se mu ztrácí před
očima. Neváhal ani vteřinu a s obrovským strachem se přesto vrhl do
nekončící propasti... Když se probudil, netušíc co se stalo, rozhlédl se, však
nic neviděl a s rukou sevřenou v pěst ležel na břehu řeky, co jeho tělo po pás
omývala. Vylezl z vody, třesoucí se zimou a byl zmatený. Kolem jen tma,
netušil co se děje. "Kde to jsem?", snad jediná myšlenka, co v hlavě se míhala.
Po chvíli si uvědomil, že cosi drží sevřené v ruce, tak rozevřel pěst a v
momentě se do tmy rozlilo světlo. Ta záře ho v mžiku oslepila. Když rozjitřil
zrak a pohlédl do dlaně, zazářily mu jiskry v očích. "Bože, srdíčko moje
milované, darované". Dojetím se jeho oči zalily slzami a stékaly po tváři. Vzal
srdce do obou dlaní a políbil. Bylo tak žhavé a plné života, že slzy osušilo.
Přiložil srdce na svou hruď tak pevně, až splynulo s jeho duší. Ten
hřejivý pocit, co polil jeho tělo, byl nezapomenutelný. Rozhlédl se kolem, již
nebyla tma, jen světlo, jen bílé světlo. A přec tam něco bylo, byla tam cesta.
Jen udělat první krok a otevíral se před ním nový svět. Měl strach, ano měl
strach ten krok udělat, však vzpomněl na chvíli, kdy držel v ruce srdce člověka,
které málem ztratil. Již nechtěl zažít ten pocit a našel v sobě vůli a sílu překonat
sám sebe. Tak rozběhl se s otevřenou náručí vstříc novému životu, plnému
štěstí, dobrodružství a lásky. Tam někde v tom bílem světle, se skrýval
barevný svět. A tak jako bílý list papíru, co pastelky změní jej v obrázek, vzal
život do svých rukou a začal jej malovat.....