v mém rodném městě probíhá mírně potrhlá akce 950 životopisů, odkazující na 950 let od první písemné zmínky o něm. Matka také jeden z osudů dodala, a sice osud své matky, která v Chebu vyrůstala už před válkou. Hovoří se tam o hraběnce, se kterou se stýkala (hraběnka byla totiž polská šlechtična a tak jí byla rodina českých úředníků milejší, než starousedlí Němci), o tom jak se v r.1945 s rodiči vrátila, jak její tatínek našel hraběnku připravenou na odsun a jak jí tam nosil jídlo a jak tato šlechtična statečně snášela bídné podmínky, ve kterých musela tehdy žít. Když jsem byl tuhle doma, zašli jsme se do hlavního kostela na tyto osudy podívat. Jedná se o zatavené kartičky a k našemu překvapení tam o bídných poměrech Němců připravených na odsun nebyla ani zmínka, ačkoli to matka uvedla a místa na té A4 zbylo dost! Mimochodem, ty nové věže se mi nelíbí, jsou historicky nesprávné a na barokní násadce se hodí asi jako prdel na hrnec. Nemám tento pseudogotický styl rád. Pěkné by bylo něco hypermoderního, ale to by chebští radní museli být značně nadprůměrní. Ale zpět k osudům. 950 jich ještě není a jak jsme tam tak stáli, nějaký pán nám poradil jeden osud, který bychom jinak určitě přehlédli. Šlo o jistého chebského rodáka, německého učence, který, a to jsem opravdu zíral, zavedl do algebry znaménka plus a mínus pro operace sčítání a odečítání! No tušili jste to? Já tedy ani náhodou. Jméno jsem ovšem obratem zapomněl. Z lidí svázaných s Chebem znám tak leda Valdštýna. Osudů bychom si rádi pročetli více, ale byla tam psí zima . . .