Kde začít? Třeba od nitra mého hloupoučkého srdce, které právě zažívá to, ... zažívá to, co mu způsobil mozek. Ten se choval nemoudře, zle, neuvědoměle. Vždyť je mi teprve 18! Zakřičel. Už 18! Opravil jsem ho. Skoro 19, ty mladej blázne. Tak se laskavě uvědom a začni se chovat jako muž, rozumíš? Potřebuješ to jako sůl jídlo. ... Pardon, já tenhle patos párkrát proložím snůškou pláče ... Jo, cítím se zle. Ale to nikdo slyšet nepotřebuje. Ani já to vlastně slyšet nechci. Ještě je možná brzy na to, abych o tom napsal... Každopádně to už zase jednou bolí. Po 1 roce a 3/4 přišla zase chvíle, které ve svém životě nenávidím. Snažím se jim všemožně vyhnout. Kličkovat kolem nich. Bránit se zamilovanosti, abych se k tomuhle nedostal. A přesto si mě ta chvíle našla. Co k tomu dodat? Život asi chce být jednou za pár měsíců pořádně krutý, ať si uvědomíš, co za voloviny v ty ostatní měsíce vyvádíš. A pane podívej se. Ono to funguje. Tak zdař bolesti.