Závislý partner – jak ho poznat?
Nemá přátele, protože je prý nepotřebuje – má přece vás. Udělá pro vás, co vám na očích vidí. Zprvu vám to bylo příjemné, ale…
V jedné karikatuře si manželé prohlížejí menu v restauraci a muž zmateně pohlédne na manželku: „Nemůžu si vzpomenout, kdo z nás nemá rád rybu?“ vyloučíme-li možnost sklerózy, pak tento vtípek dobře vystihuje dynamiku závislého partnera: velké zaměření na druhou osobu. Tak velké, že člověk zapomene, kým je on sám. Možná si teď říkáte, že svět by byl báječné místo, kdyby všichni trpěli tímto syndromem a poskytovali jeden druhému tolik pozornosti. Určitým způsobem máte pravdu… Tendenci udělat milované osobě aspoň někdy pomyšlení v sobě zcela přirozeně máme všichni. Jenže ne každý unese být Matkou Terezou. Zatímco vy při vší laskavosti k světu nezapomínáte být ohleduplná i k sobě, patologicky závislý člověk se zaměřuje téměř výhradně na svého partnera. Hnacím motorem pro něj bývá strach z vlastní nedostatečnosti a ztráty vztahu ( malé sebevědomí ).
„Smlouva“, kterou závislý člověk se svým partnerem touží podepsat, zní přibližně takto:
Udělám pro tebe a za tebe všechno a ty mě nikdy neopustíš. Péče o druhou osobu mu tak zabere veškerý čas a nevěnuje se svým vlastním potřebám. Druhému partnerovi pak začne pomalu , ale jistě docházet, že všechno, slibované „smlouvou“, vlastně ani nechce. Pokud zrovna nemá přehnaně sadistické sklony a nezačne si libovat v týrání nebohého závisláka ( byť jen psychicky ), kříve či později ho přepadnou myšlenky na to, čeho se druhá strahna nejvíc děsí – na rozchod.
Měkoučká klec
Psychická závislost se v první fázi nedá snadno odhalit, protože si nasazuje masku romantické posedlosti. Tiito lidé v druzích neúnavně pátrají po něčem magickém, co by jim umožnilo cítiti se kompletní a celí. Partnera si idealizují k nebeským výšinám. V počátku vztahu na sebe tendence k závislosti může vzít jemnou podobu a porojevit se například POKAŽDÉ, když se ptáte, na co půjdete do kina nebo kam se vydáte na večeři, dostanete stejnou odpověď: „Kam chceš ty, miláčku.“ Jenže to, čemu první roky říkáte „roztomilý“, vám jednoho dne může začít připadat jako „nesnesitelně pasivní“.
Závislý člověk udělá cokoli, aby vztah udržel. Samo o sobě to zní jako báječná vlastnost pro manželství a možná jste si povzdychla:“Kéž by všichni chlapi byli takoví.“ Problém však spočívá ve slůvku COKOLI. Dýky němu může normální péče o vztah nabrat patologické rozměry. Pro závislého člověka nic není příliš náročné, příliš drahé nebo příliš nebezpečné, pokud to potěší nebo pomůže jeho objektu touhy.
Vypráví Gabriela: „Všichni mi záviděli, jak se o mě Jirka stará, jak na mě myslí a všechno je podle mě. Když se mi nechtělo na večírek, v životě by sám nešel. Jednou jsem mu řekla, že bych chtěla, aby šel, protože si přeju být chvíli sama. Měl z toho šok a celý se rozklepal, jestli se s ním náhodou nechci rozejít. Myslela jsem na rozvod mnohokrát. Jenže mě svazuje myšlenka na to jak by beze mě přežil. Když si kamarádky stěžují, že jejich manželé někam chodí s chlapama nebo se nevrací brzy domů, říkám jim: Vy se tak máte, já bych si přála, aby ten můj taky někam šel nebo něco udělal beze mě. Někdy se mi tou svojí přehnanou pozorností prostě hnusí.“
Kdo koho vlastně kontroluje
Podle psychologů chronicky závislí partneři často pocházejí z nefungujícího rodinnho prostředí, kde téměř nikdy nebyly naplněny jejich skutečné potřeby. Jejich rodina a blízké okolí jim nedkázaly poskytnout přesně ten druh pozornosti, vřelosti a reakcí, které potřebovali, aby se cítili světem uznáni. To nemusí nutně znamenat, že se jijich rodiče nesnažili! Někdy se bohužel stává, že rodič se podle filozofie „Dám mu to, co jsem sám neměl“ soustředí na oblasti, které zrovna pro jejich potomka nejsou vnitřně podstatné a skutečné potřeby dítěte jsou tím nechtěně zanedbány. V dítěti tak nešťastnou shodou okolností narůstá pocit, že jeho přání nejsou důležitá, jeho touhy nemají žádnou váhu a ono samo je druhořadým člověkem – plní jen funkci zprostředkovatele. Rodič si na nich plní svá přání a dítě to nasaje a pak chce už pořád plnit jen přání někoho druhého.
Lidská psychologie se vine nepředvídatelnými zákoutími. Přestože to zní nelogicky, pošramocené dítě může vyrůst v dospělého, který je závislý na psychické bolesti a nezdravých vztazích. Toho pak mohou přitahovat lidé, kteří jsou nedostupní nebo jej emočně zneužívají. Protože pro závislého člověka jsou vztahy bolestivou záležitostí, tráví víc času ve snech o tom, jaký by vztah MĚL být,než v kontaktu s tím, jaký opravdu JE. Když je pak partner konečně opustí a on se psychicky sesypává, čeká ho další šok z reakce okolí, která většinou bývá: „A co sis myslel celou tu dobu? Že se to dá vydržet do nekonečna?“ Překvapení opuštěného závislého partnera však nabude většího smyslu, pokud se jej spíš zeptáme: „Co sis CHTĚL myslet celou tu dobu?!“
„NEVINNÉ“ signály
Karolína je sedm let vdaná za Jana. Její maminka je spkojená, neboť v jejích očích si dcera našla hodného a slušného manžela. Karolína ji nemůže přesvědčit o tom, že to, co se jeví jako laskavost, ji ve skutečnosti dusí a klade to na ni nesmírnou zodpovědnost. „Když jsem se seznámila s Honzou, byla jsem o bolavém rozchodu a jeho péče mi připadala jako balzám,“ vysvětluje Karolína, proč se ráda nechala chytit do zlaté klece. Ihned po seznámení Jan karolíně denně volala a vedli spolu dlouhé telefonní hovory. Brzy se začali často vídat. Jan ji neustále nosil dárečky „jen tak“. Po pár měsících si Karolína všimla, že s ním tráví všechen volný čas, a zastesklo se jí po přátelích. Když si konečně došla na kávu s kamarádkou, Jan se choval uzavřeně a stáhl se do sebe. Karolína se nemohla zbavit pocitu, že žárlí. „Přišlo mi to ovšem nesmyslné, aby žárlil na ženské, navíc když jsme byli skoro pořád spolu, a tak jsem to neřešila.“
Jan neměl ohledně tělesného kontaktu žádné hranice, objímal a pusinkoval Karolínu kdekoli a kdykoli. Až to občas bylo některým lidem, včetně Karoliny samotné, nepříjemné. Postupně se přestal stýkat se všemi lidmi, které znal před tím, než se seznámili. Když ho vyzývala, aby si někam zašel se svou starou partou, odpovídal, že ho už nezajímá.
Po necelých dvou letech požádal Jan Karolínu velkolepě o ruku a ona kývla. Brzy po svatbě se však začala cítit stále nepříjemněji, až si jednoho dne musela přiznat, že svého rozhodnutí lituje. Vnitřně se na Jana zlobila a začala mu to nevědomě dávat najevo. „Skoro jako bych zkoušela, co vydrží. Je asi hrozné takhle o tom mluvit, ale někdy jsem na Honzu byla fakt hnusná. Mluvila jsem na něj sprostě, ponižovala ho nebo jsem se mu posmívala, když se mu něco nepovedlo. Přestala jsem vařit a skoro i uklízet, všechno dělal on. Myslí, že jsem se ho od sebe snažila vypudit. Tajně jsem si přála, aby to se mnou už nemohl vydržet a odešel. Nebo mě nechal jít.“
Patologicky závislému partnerovi zneužívání druhou osobou většinou nevadí, protože i zneužívání je jakousi formou pozornosti. Negativní pozornost je pro takového člověka pořád lepší než pozornost žádná, než nezájem. Často jediné, co jej skutečně vyvede z rovnováhy, je hrozba odmítnutí. Když Karolíně došlo, že se stává člověkem, jakým nechce být, rozhodla se vážně si s Janem promluvit. „Potíž byla v tom, že se s ním o našem vztahu nedalo vůbec mluvit! Jenom jsem zmínila naši situaci a on se začal třást, vyjíždět na mě, že jsem negativní, obviňovat mě, že podrývám naše manželství, vyčítat mi, že jsem sobecká, nebo se nervózně zvedl a beze slova odešel. Nemohl to téma vystát.“ Závislému člověku přijde divné, jak může být partner nespokojený, když nemusí nic dělat, on všechno udělá a nikdy ho nenechá o samotě, aby se partner necítil osamělý…