Stojím na úpatí jedné posvátné hory které místní indiáni říkají Sept“he ( hora naslouchajících duší )
Stál jsem vedle něho. On hleděl do nebes a své ruce mněl natažené směrem k nim. Mluvil ke svým předkům. Vítr mu pročesával jeho blýskavé, černé, dlouhé, vlasy ve kterých mněl orlí peří. Na sobě mněl svůj hurosnký indiánský huronský kroj. Mluvil dlouze a pomalu. Nerozuměl jsem mu ale cítil o čem a ke komu mluví. Jeho vlčice která seděla vedle něj naslouchala jeho hlasu. Nemohl jsem uvěřit že jsem na tom to místě. Že jsem se ocitl zde na tom to posvátném místě, kde stávali a promlouvalo mnoho indiánu po mnoho let. Zmocnil se mně nejistý ale záhy bláhový pocit, kterého se mi v té chvíli dostalo. Náhle nastalo ticho. Sklonil se a svou pravou paží udělal pohyb směrem od zdola na horu. Co si ještě promluvil a pak si sedl. Já jsem v té chvíli nevěděl co mám dělat. Díval jsem se na tu krásu kolem. Nebesa mi připadali na té hoře blíž a země byla vzdálená. Špičky stromu které byli pod námi se chvílemi kymáceli. Šum lesů byl neutichající. Nechal mně at se pořádně podívám na tu krásu.Nechal mně at slyším ty hlasy které jsem náhle z ničeho nic začal poslouchat. Nechal mně at se do mě vítr opírá a řekne mi že jsem namístě posvátném a že se mi dostalo té cti zde být. Teprve pak jsem si sedl vedle něj.
Podíval jsem se mu do očí a on začal vyprávět.
Tato posvátná hora tady je už víc jak pět tisíci letí. Stávalo tu mnoho našich předku. Mnoho těch kteří hledali sami sebe. Mnoho těch kteří ztratili sami sebe. Mnoho našich dětí a otcové, kteří je sem doprovázeli a učili je, jak se stát mužem. Mnoho těch kteří milovali ale byli zatracení a mnoho těch kteří chtěli milovat ale nemohli. Stáli i tací kteří hledali své odpovědi na své nezodpovězené otázky. Věř Mírku že tu stáli dlouho, než se jim dostalo odpovědi. Mnoho z nich stálo u tohoto kamenu a neodešli odtud dokud nedostali odpovědi. Víš - tam dole na zemi jsme všichni stejní a někteří z nás, hlavně turisti kterých už tu moc není, protože jsme se o to postarali, se po celou tu dobu naší existence snažíme být trpěliví. Trpěliví proto abychom naslouchali svému hlasu, svému srdci a své duši. Kdysi i můj děda vyprávěl že člověk žije jen proto aby našel sám sebe a ne smysl života. Dokud jsme byli malými dětmi, mohli nás naši otcové a matky naučit mnoho, ale jen jedno nás nikdo ničemu nenaučí . A to je přijímat svůj osud a smířit se sním. Přijímat bolest a radost. Přijímat od jednoho rány a od druhého lítost a pravé přátelství. Naší předci nás učili ctít sebe jakož to existující pravý původ našeho kmenu huronů a zůstat jim. Předávat naši tradici naší kulturu a zvyky dalším generacím aby i ony jednoho dne mohli tohle vše předat dál. Protože to je jediný způsob jak zachovat naší existenci. Nerad bych se dožil toho abychom se jednoho dne stali těmi posledními. Většina z nás vnímá náš způsob dnešního života za obyčejný. Ti mladí dokonce za způsob poněkud zastaralí ale vědí že je to něco, co – k čemu se nikdy neobráti zády. Vždy budou ctít a mít na paměti že v jejich žilách koluje huronská krev. Když jsem byl mladý jako ty – mněl jsem plnou hlavu otazníku. A at jsem dělal co jsem mohl , vždy když jsem si něco přál, se mi stejně vkonci dostalo to , co jsem neočekával. Byli to rány zasažené někdy do srdce, někdy do myšlenek a někdy do vlastního světa. Pak když jsem zestárnul. Věděl jsem že člověk si může přát spousta přání a mít mnoho tužeb, ale osud si sám nevybere. Bude vždy takový jaký jsme ho vůbec nečekali. I ty jednoho dne pochopíš že čas si svou cestu pateré jde někdy krátí a někdy jde příliš dlouze. Někdy zase pospíchá ale nikdy se nezastaví. Mnoho krát jsem zde byl s mými bratry, se svým otcem. A dnes jsi tu ty. Protože máš spoustu otázek které se mění v myšlenkách a příliš rychle tě matou. Postav se jdi k tomu kameni. Pak se zahled do mraků a nech se vést těmi, kteří tu jsou pořád.
Postavil jsem se a šel k tomu kameni jak mi přikázal. Srdce se mi rozbušilo ale když jsem se podíval do mraku které mi připadali že jsou dost blízko přizavřel jsem oči a nechal se odevzdaně vést časem. Vítr narážel do mé tváře a ze zdola šum neustával. Náhle jsem sem zaslechl co si podivného. Neznělo to ani v uších ani zvenčí. Jako by něco promlouvalo ve mně. Srdce se mi rozbušilo ale já se snažil být klidný. Ani jsem si přitom pocitu nepovšimnul že zmatené myšlenky z mé hlavy skutečně odešli. Až ted jsem poznal že jsem připraven začít mluvit se svým hlasem abych našel to co mi poradil ten indián.
Po dvou hodinách jsem naslouchal svůj vnitřní hlas. A když jsme se pomalu z horou loučili a odcházeli bylo tak náramně dobře jako bych se potopil do nádherné čisté pramenité vody a vyšel z ní úplně nový, vyléčený a někdo jiný. Našel jsem sám sebe.
Děkuji ti RAZY že jsem mněl tu čest stát na té posvátné hoře. Míra