Jak se někdo může těšit z toho, že v každodenním shonu mu v čase předvánočním přibyde ještě jeden velký stres, kdy musí nejdříve přijít na to, co by komu z příbuzenstva mohlo udělat radost pod stromečkem, dále to někde zkusit sehnat, přitom se prodírat davem nervózních lidí v nacpaných obchodních centrech, ještě to vše příslušným způsobem zabalit a co nejhorší – nakonec se účastnit i rozbalování dárků, to znamená přinutit se k euforickému výrazu radostného překvapení nad vším, co rozbalí, i kdyby to měla být obligátní pěna na holení nebo ponožky. Čím víc jsem se totiž vždycky při tomto obřadu snažil mile usmívat, tím víc jsem pokaždé cítil, jak nejsem dobrým hercem a jak se mi tvář deformuje v nepopsatelné grimase, kdy plánovaný výraz absolutního štěstí je nemilosrdně korigován jakýmsi vnitřním studem – proboha, proč to všechno dělám! Jakýsi opravdový záblesk štěstí, či spíš neskonalé úlevy, se dostavil vždy až na konci, kdy už bylo skutečně po všem, všichni se věnovali prohlížení toho, co dostali, a já si nevýslovně oddechl, že už to mám konečně za sebou a další Vánoce jsou zaplaťpánbu zase až za rok! Občas mi pak doma přibyl robot, když rodiče rozbalili dva úplně stejné, z nichž jeden si darovali sami a druhý byl ode mne, jindy jsem si doplnil zásobu pěn na holení, které ze zásady nepoužívám, protože se mydlím štětkou, a taková zásoba mi pak vydržela buďto do dalších Vánoc, pokud jsem měl zrovna za přítele holobrádka, nebo aspoň do léta, kdy se dotyčnému třeba začalo chmýří pod nosem měnit v první legrační vousy, což mi dělalo alespoň částečnou radost právě jen kvůli té pěně, které jsem se tak aspoň mohl zbavit.
Vše se však začalo obracet lepším směrem, když začaly odrůstat neteře, vyrazily postupně do velkého světa, aby se právě na Vánoce vracely k babičce, tedy mojí mámě, užít si opravdové vánoční atmosféry v horách. V tomto věku už jsem necítil potřebu jim něco nadělovat, a vzhledem k tomu, že si s sebou vozily i své partnery, měl jsem konečně i přesvědčivý důvod, proč nemohu Vánoce trávit se zbytkem rodiny, protože bych se do malého domku už stejně skoro nevešel. A tak jsem začal trávit Vánoce zpravidla se svým přítelem, samozřejmě právě tím zrovna aktuálním. Rituál se tak hodně zjednodušil, nicméně stále to byl tentýž obřad – dárek, hrané překvapení, pokus o alespoň pětisekundový výraz maximálně možné blaženosti a závěrečná úleva, že je konečně po všem.
Posledních 10 let se už na Vánoce ale vždy moc a moc těším. A vděčím za tento nečekaný obrat svému poslednímu (doufám, že i doslova) příteli, který mě doma úspěšně zapírá a za to musí vánoční svátky trávit s rodiči. Já mu to ale vůbec nezazlívám, naopak. Už desátý rok si budu užívat tři dny naprosté a nepředstírané vrcholné duševní euforie, kdy jsem absolutně sám, nikdo mi netelefonuje, s nikým se nemusím scházet, nikdo se nechce družit, protože všichni se musí věnovat těm svým vánočním rituálům uprostřed svých nejbližších. A já se ty tři dny cítím jako ve skutečném ráji – můžu si dělat absolutně co chci, nebrat na nikoho ohled, nikomu se nepřizpůsobovat a být tak neuvěřitelně svobodný. Bože, to je skutečný relax, to jsou ty nejfantastičtější chvíle, prostě skutečné Vánoce! Fakt se na ně zase moc těším, už zbývají jen necelé dva dny!
A taky se nemůžu dočkat, až přítel po svátcích zase přijede s báječnými porcemi kapra na víně, nenápadně uchráněnými pro mě (mimochodem je to nejlepší vánoční kapr, jakého znám, tajný recept přítelova tatínka) a spoustou cukroví, jen my dva si pak uděláme vlastního soukromého Ježíška, protože to tak chceme a ne proto, že to tak má být, většinou už oba víme, co dostaneme, ale zase ne tak úplně, takže já už se těším na tu další košili, o které předem nevím, ale určitě zase bude naprosto úžasná, poněvadž přítel má opravdový vkus a umí si mě nastrojit. A on zase bude určitě krásně rozzářený, až k těm pěti knihám, o kterých už předem ví, dostane i šestou, která bude také tím správným překvapením, protože jsem mu jako každý rok řekl, že na ni už mít nebudu.
Ale nejdřív stejně přijdou ty nádherné a nefalšované Vánoce, kdy budu uprostřed celého Vesmíru pár dnů tak báječně sám. Už o tom ani nemůžu psát, jak se nemůžu dočkat! Bude to opět takový, možná sice jen malý, ale bezezbytku splněný sen! Ať žijí Vánoce!
Praha, 22.12.2011