Vzduchem se nese vůně nedávného jarního deště, jež zvlažil vysušenou půdu a nasytil stromy, které potřebují živiny pro nově rašící poupata na svých větvích. Jsou to jako malé děti, o které je třeba se starat a dodávat jim živiny, aby mohli obšťastnit celý svět jejich krásou a malebností. Horké paprsky dopadající na zem ochlazují jemný, ale ledový vánek. Po parku, okolo vody, na náměstí, dokonce i v naší ulici se procházejí lidé každého věku a užívají si prvních jarních dní. Jen já sedím na parapetu okna v mém pokoji a vše to sleduji přes skleněnou tabuli, která propouští jen setinku toho všeho. Nezřetelně slyším lidský smích a zpěv ptáků. Zpěv samců, kteří chtějí samičky nalákat, aby si za druha vybrali právě jeho. Protože ON je ten jediný.
Připadám si jako malá sýkorka. Běžný druh ptáčka. Zaniká ve spoustě stejných, jako je ona a nikdo se nevšímá rozdílů.
Najednou se ale objeví vrabčáček, který si všímá toho, že každá sýkorka je úplně jiná. Poznává ji a vidí v ní vyjímečnou duši. Na první pohled se do něj zamiluje, protože není jako ostatní. Mluví s ní jako se sobě rovnou, je hezký, vystupuje jako gentleman a zdá se, že hltá každé její slovo, ať je to na jakékoliv téma.
Jednoho dne ale při rozhovoru s tím vrabčáčkem nebohá sýkorka prozře a uvidím mu na očích, že je to jen jestřáb, který čeká na vhodnou oběť. Jestřáb odhodí převlek, sýkorku zneužije, odhodí a s milým úsměvem, kterým ji obelhal, odletí pryč. Sýkorka zaleze do svého úkrytu, klepe se a několik dní nechce vidět světlo světa, aby nepotkala dalšího tohoto vrabčáka, který vrabčákem vlastně ani není.
Po pár dnech se sýkorka odváží vykouknout do světa, který se změnil. Její rádoby kamarádky už si našly samce a jí odstrčili stranou. Cítí se teď jako velké dámy, protože mají něco, co ona ne. Mají lásku, budou mít rodinu, ale ona stále nic z toho nemá. Proto už pro ně není důležitá. Jakmile sýkorka vystrčí zobáček z dutiny stromu, s posměchem si na ní ukazují a šeptají si neúctivá slova. Sýkorka se stáhne zpět do svého příbytku a pláče. Pláče a přitom si šeptá, jak svět může být tak zlý, tak povrchní a tak bolestný pro někoho, jako je ona…
Jak zjistí, pořád musí myslet na toho jestřába, který jí tohle udělal. Cítí na svém maličkém srdíčku strašnou tíhu, ale poznává, že to není nenávist. I přesto, že to vše byla jen hra a ona prohrála, jí to k jestřábovi přitahuje a… miluje ho. Milovala na něm tu hru a tak se chce se ještě chvíli udržet v domnění, že je to realita.
Uběhne nějaký čas a sýkorka se přenese přes všechny výsměchy a s hrdě pozvednutou hlavou vyrazí za jestřábem, kterému padne do náruče.
Několik let žije sýkorka s jestřábem a trpí mu všechny nevěry, podvody, lži, facky, znásilnění, až přijde osudný den. Když jestřáb odlétne na lov, sýkorka mu napíše dopis na rozloučenou, ve kterém píše o své neskonalé lásce k němu. Když to vše úhledně srovná na stůl, vyletí ven a přistane na rušnou dálnici, kde ji přejede auto…
Z hlavy mi vytéká rudá tekutina. Skelné oči už nemůžou vidět poupata na stromech a nos nemůže cítit vůni nedávného deště. Uši slyší zpěv ptáků v ozvěnách a kůže pouze cítí tvrdý asfalt pod sebou. Duše už jen měří vzdálenost od okna až k silnici, kam mé tělo dopadlo a doufá, že On najde dopis, který je úhledně složen, navoněn a tisíckrát přivinut k srdci, které se pomalu zastavuje…