Minulost neexistuje – je to něco, co bylo, ale už není. Tedy to už v pravém slova smyslu neexistuje. Ani budoucnost neexistuje, je to něco, co teprve bude, čili to ještě neexistuje. Je vlastně stále jen přítomnost. Vše, co v tuto chvíli dělám, se děje v přítomnosti. I to, co jsem kdysi dělal, se dělo v tehdejší přítomnosti, a dokonce i to, co budu teprve dělat, se bude dít v té budoucí přítomnosti. Je jen to, co právě je a já jsem jen to, co právě jsem, ne to, co jsem kdysi byl anebo to, co někdy budu. Žijeme vlastně v trvalé přítomnosti, přítomnost je sice právě jen teď, ale je vlastně neustále, protože naše existence není možná jinak, než v přítomnosti. Ve chvíli, kdy umřu, skončí moje přítomnost, ale dokud žiju, žiju v přítomnosti a jsem její nedílnou součástí.
Takže popírám, co jsem napsal v předchozí úvaze – přítomnost ne že není, ale naopak je neustále. Je tedy věčná…
Jsem pražák, ale kdysi jsem pražák nebyl. Poněkud opožděne jsem s přítelem navštívil zfilmovaný komiks o Aloisi Nebelovi. Nejsem příznivec komiksů, sice je nikomu neberu, ale ani je nevyhledávám a neumím je číst či prohlížet či co se s nimi vlastně má dělat. Do kina mě přivedly víceméně dvě skutečnosti – jednak se to odehrává v kraji, jehož stopy si nesu stále v sobě, jednak naši dva kamarádi, jejichž názoru si moc vážím, protože mají uměleckého ducha a k tomu vysokou inteligenci, což je spojení, které si zasluhuje respekt, byli z filmu poněkud na rozpacích. Od prvních záběrů jsem ale navzdory očekáváním byl jak ve snu. V tu chvíli už jsem zase nebyl pražák, ale naráz jsem se octl tam, kde jsem prožil svoje mládí. Ale ne jen jako. To nebyla atmosféra Jesenicka přenesená na plátno, to se tam prostě člověk octnul naprosto rovnýma nohama a byl v tu chvíli tam. Moje přítomnost se tu půldruha hodinu neodehrávala v Praze, ale skutečně v tom neopakovatelném a slovy nepopsatelném kraji, a když to skončilo, byl jsem jako ve snách. A bylo to snění moc příjemné, i když ten příběh není vůbec snový, jako není snový ani ten kraj sám. Ony i ty čarodějnické procesy tam jsou pořád zakódovány ve všem, na co se podívate, a dokonce i v lidech, z nichž drtivá většina tam své předky v třetí předchozí generaci ani neměla. Ten film není silný samotným příběhem, je silný jako celek - obrazová i hudební stránka, ale i ten obsah, vytvořily dohromady doslova umělecké dílo. Každá z těch složek by sama o sobě neměla tu přesvědčivost jako všechny dohromady – dokonalá souhra. A jako celek, a zřejmě jenom jako celek, je to i nesmírně pravdivé, je to výpověď o kraji, který po přervané historii na něco takového až dosud čekal. To není návrat k historii či pouhé napojení na spící tradice, to je svým způsobem nová historie a z historického pohledu nová současnost. Je to přítomnost se vším všudy, genius loci, který se znovu po více než sedmdesáti letech vynořil v modifikované podobě na povrch. Nemohu být samozřejmě nestranný, ale i když můj přítel, který se narodil v rovinách a nemá k Jesenicku žádnou vazbu mimo mne, byl z filmu nadšený, a to většinou pochopitelně po téměř desetiletém soužití zastává vůči mně z principu zcela opačné názory, tak ten film asi přeci jen má něco do sebe. Doporučuji všem, kdo ho ještě neviděli. A opět se tu podle mne jednoznačně potvrzuje, že k umění vede cesta přes dokonale uchopené místní téma, žádná nápodoba a hra na něco rádoby světového. Tady je to samotná skutečnost a pravda bez zbytečné přetvářky a epigonství. A to, že se to odehrává zrovna v mém rodném kraji, vnímám jen jako příjemný osobní bonus…
Praha, 14.12.2011