Podivná stvoření v dešti se líbají
a temnota znovu jim ukradla tvary.
Prosím mlč už,
každé slovo ruší
ve visuté zahradě,
kde nikdo nespí
a stěny mají uši.
Měsíční svatozář, paprsek jakýsi,
mým rukám dává andělské obrysy.
V žáru noci
sní zvířecí řev a lidské běsnění.
V žáru noci,
kdy pomalu bez konce upadám do snění.
Padám, nekonečně padám,
rozbíjím se zahradní zeď
a pak se odrážím pryč,
mimo čas a realitu, mimo tehdy a teď.
Padám závratnou hloubkou nebes,
a až se znovu šílený řev nestvůr rozběsní,
nežně přikryj mou tvář oči a uši mé utěsni