Amonasr (70/178/75)

– Praha 10 » Praha
LíbíOblíbené Další
Dušičková Mám rád "dušičkovou" podzimní atmosféru, je v ní něco tajemného, nostalgického, ale zároveň i jakoby z jiného světa. Ne, není v tom nic morbidního, ani vysloveně smutného, nacházím v tom zvláštním rozpoložení prchavé okamžiky klidu, spočinutí, chvilkového zastavení duše někde stranou od věčného mumraje a chaosu, který nás denodenně obrušuje a strhává do neustálého nesmyslného víru všemožných situací a událostí, z nichž jen málokteré mají nějaký skutečný hlubší smysl. Včera večer jsem šel domů zapadlými uličkami přes několik pražských čvrtí, v mlze se občas vynořila jakási stejně ztracená postava a vždy následoval mírně udivený pohled - co ty tu taky děláš v té tmě, v tom sychravu, pod těmi opuštěnými lucernami? Tím momentálním osaměním uprostřed mlhy, t.j. ničeho, jsme si byli všichni ti náhodní chodci na chvíli podobní a opět jsme se do toho svého momentálního osamění zvolna zase postupně zanořili... A tak jsem ten pocit chtěl nějak zachytit, pak už si rýmy řekly samy, co chtějí sdělit, a já to jen zaznamenal... Mám pocit, že to někam malinko poposunuly, ale na to mají ty tajemné spodní proudy z jiného světa své svaté právo... Není postava jako postava a není vzpomínka jako vzpomínka. Moje vzpomínky jsou a budou vždycky jen moje specifické vzpomínky, ale s těmi vašimi se v tom jiném světě určitě potkávají a žijí svým vlastním životem, o kterém my obyčejní smrtelníci nemůžeme nic vědět. Nebo snad ano...?
Dušičky už dávno byly v kalendáři
Podzimní mlhou znavené oči ostýchavě září
Spadané listí se odráží v té tváři
Co nostalgicky zve k hostině stáří

Mlžným závojem tušené siluety jdou
Úkradkem sledují tě jedna za druhou
Na sabat vzpomínek nenápadně zvou
Máš si snad zadat s tou anebo s tou?

Měsíční opar spálené touhy ukryl pod polštáři
Tlumené kroky lehce doznívají nad dlažbou
Co bylo roztává jak kapky v kalamáři
Vzpomínku příští máš teprv před sebou…

Praha, 15.11.2011