Někdy mi připadá, že okamžikem vlastního početí jsme jako bytosti možná využili už tu nejméně pravděpodobnou a nejneuvěřitelnější náhodu, co nás mohla v životě potkat, a vyčerpali tu nejskvělejší ze všech možných příležitostí. Možná je někde v našem podvědomí zakódované jakési nutkání zažít a naplnit ještě alespoň jednou takovou životní šanci? Je to vůbec z hlediska počtu pravděpodobnosti možné? A kolika lidem z těch 7 miliard se to vůbec může někdy podařit? Čím se poměřuje okamžik takového vrcholného štěstí? Nebyl nám dán opravdu jen jednou a smyslem našeho dalšího pinožení je snažit se o jeho zopakování, i když je to zcela marné? Zažít ten dotyk s Absolutnem, které je tak zdánlivě blízko a přitom tak nekonečně daleko, a je jedno, jak ho budeme nazývat? Jak vypadá takový okamžik vrcholného štěstí, okamžik neopakovatelného splynutí s Absolutnem, tj. absolutní krásou? Může přijít ještě za života, trvá snad jen zlomek sekundy či se dostavuje pouze ve snu nebo je dialekticky rozdělen na dva jedinečné protipóly – početí a smrt – a vše mezi tím je jen jakási vycpávka a nezbytná daň či řehole za možnost ochutnat okamžik nepředstavitelné slasti – prostě něco za něco?
A hledám to snad i tady? Dotyk s krásou, závan slasti, příchuť zakázaného ovoce, hranici, které se chci přiblížit, ale nesmím ani nechci ji překročit? A co jiného bych tu vlastně měl hledat…? Možná sama sebe…? Možná… Možná… ???