Možná jsem trochu posedlý politikou, ale jen trochu :). Obecně mě baví přemýšlet, rozebírat a analyzovat všechno možné i nemožné. Chodit do kina, číst (ať už o té politice nebo cokoli jiného) a taky mě hodně baví psát - v práci - i mimo ní. Chodím na procházky, výlety, vídám se s kamarády a přáteli. Budu rád, když napíšeš.
------
Výpisky z četby :-).
"Pleteš se. Vztahy ti nikdy nedají všechno. Poskytnou ti jen některé věci. Vezmeš všechny věci, které od nějakého člověka chceš - dejme tomu sexuální chemii, nebo uspokojivé rozhovory, nebo finanční podporu, nebo intelektuální souznění, nebo vlídnost, nebo věrnost - a musíš si z těch věcí vybrat tři. Tři - to je všechno. Možná čtyři, když máš velké štěstí. Po zbytku se musíš poohlédnout jinde. Ale tohle není film. Tohle je skutečný svět a ty se v něm musíš rozhodnout, se kterými třemi vlastnostmi chceš strávit zbytek života, a pak ty vlastnosti hledat u jiného člověka. To je opravdový život. Copak nevidíš, že je to past? Když se snažiš dostat všechno, nakonec nebudeš mít nic."
„Základem mého přesvědčení je, jak doufám, poznání. Poznání, jaké je, umožněno jednotlivci s jeho omezenými schopnostmi, lidské historie, společenského vývoje. A k tomu snad víra, že pokrok (ano, nebojím se toho slova, tolikrát prokletého či alespoň zpochybněného), že tedy pokrok existuje, že materiální a duchovní podmínky, v nichž žijí lidé – národy i jednotlivci – se zlepšují nebo aspoň zlepšovat mohou.
Snad je v pozadí toho všeho má víra v humanistické ideály, v člověka jako bytost a priori důstojnou a neopakovatelnou. Poznání společenských souvislostí, tendencí a možností – nemáte-li rádi termín „společenské zákony“ – pak pomáhá v orientaci, jaké hodnoty podporovat a prosazovat.“
"Nejdůležitější sféra dávání však není v hmotných věcech, nýbrž ve specifické říši lidství. Co dává jeden člověk druhému? Dává sám sebe, dává z nejcennějšího co má, ze svého života. To neznamená nutně, že obětuje svůj život za druhého, ale dává mu z toho, co je v něm živé; dává mu ze své radosti, ze svého zájmu, ze svého pochopení, ze svých vědomostí, ze svého humoru, ze svého smutku — ze všech výrazů a projevů toho, co je v něm živé. Když takto dává ze svého života, obohacuje druhého, zvyšuje jeho životní pocit tím, že zvyšuje svůj vlastní životní pocit. Nedává, aby přijímal; dávat je samo o sobě vybraná radost. Ale když dává, nutně vyvolává něco k životu v druhém člověku a to, co začalo žít, se odráží zpět k němu; když skutečně dává, nemůže nepřijímat to, co se k němu odráží. Dávat znamená učinit z druhého člověka též dárce a oba se pak podílejí o radost nad tím, co vyvolali v život. V aktu dávání se něco rodí a dárce i obdarovaný se těší z toho, co se zrodilo pro ně oba. Specificky pro lásku to znamená: láska je síla, která vyvolává lásku, impotence je neschopnost vytvořit lásku. Tuto myšlenku krásně vyjádřil Marx: „Vezměme,“ říká, „člověka jako člověka a jeho vztah k světu jako lidský, a můžete vyměnit lásku jen za lásku, důvěru za důvěru atd. Chcete-li mít požitek z umění, musíte být v umění školen; chcete-li mít vliv na jiné lidi, musíte být někdo, kdo má skutečně podnětný a příznivý vliv na jiné. Každý váš vztah k lidem a k přírodě musí být určitým výrazem vašeho skutečného individuálního života, který odpovídá objektu vaší vůle. Milujete-li, aniž podnítíte lásku, tj. jestliže vaše láska jako taková nevyvolává lásku, jestliže prostřednictvím výrazu života jako milující neučiníte ze sebe milovaného, pak je vaše láska bezmocná, je to neštěstí.“ Ale nejen v lásce dávat znamená přijímat."
"Pokud věřím, že lidství je žebřík kmenů, koloseum pro konfrontaci, vykořisťování a bestialitu, potom přesně takové lidství bude a dějinní Horroxové, Boerhaaveové a Gooseové budou triumfovat. Vám ani mně, tedy movitým, privilegovaným a šťastným, se v tomto světě nepovede špatně, pokud nám štěstěna vydrží. Co z toho, že nás trápí svědomí? Proč podkopávat nadvládu naší rasy, našich dělových členů, našeho odkazu a dědičných práv? Nač bojovat proti "přirozenému" (ach, jak obojaké slovo!) řádu věcí? Proč? Pro tohle: jednoho krásného dne čistě dravčí, kořistnický svět sám sebe pozře. Ano, ďábel si bude odnášet ty nejposlednější, dokud se z prvních nestanou poslední. V případě jednotlivce sobectví zohyzďuje duši, v případě lidského druhu znamená sobectví vyhynutí."
"Jak praktiky Skythů, kteří otrokům vypichovali oči, tak praktikování moderních informačních a komunikačních strategií, které naopak neomezeně umožňují všechno vidět, vycházejí z policie. Z toho rozhodně nebudeme vyvozovat nihilistický závěr, že jsou si obě rovny. Naše situace je ve všech ohledech lepší než postavení skythských otroků. Existuje horší a lepší policie - ta nejlepší ostatně není ta, která se řídí domnělým přirozeným řádem společností či vědou zákonodárců, nýbrž ta, která byla nejčastěji odchýlena od své "přirozené" logiky díky různým vpádům ze strany logiky rovnostářské."
„Jeden z nich ve světle žlutém, výstředním módním letním obleku, s červenou vázankou a odvážně vyhrnutým panamským kloboukem přičiňoval se krákoravým hlasem o rozjaření ze všech nejvíc. Sotva však se Aschenbach na něho zadíval trochu pozorněji, poznal s jakýmsi zděšením, že ten mladík není pravý. Byl starý o tom nebylo pochyb. Kolem očí a úst měl vrásky. Matný karmín tváří bylo líčidlo, hnědé vlasy pod slaměným kloboukem s barevnou stuhou byla paruka, krk měl vyhublý a šlachovitý, vztyčené knírky a muška na bradě byly nabarveny, žlutý a úplný chrup, který ukazoval, když se smál, byl laciná náhražka, a jeho ruce s pečetními prsteny na obou ukazovácích byly ruce starcovy. S příšerným pocitem díval se Aschenbach na něho a na jeho jednání s přáteli. Což nevědí, nevidí, že je starý, že má neprávem na sobě jejich švihácké a pestré šaty, že si neprávem hraje na jednoho z nich? Zdálo se, že ho trpí mezi sebou jako samozřejmý a obvyklý zjev, zacházeli s ním, jako by byl jedním z nich, opětovali bez ošklivosti jeho škádlivé pošťuchování. Jak je to možné? Aschenbach si zakryl čelo rukou a zavřel oči, které pálily, protože se dost nevyspal. Bylo mu, jako by nezačínalo všechno docela obyčejně, jako by začínalo jakési snové odcizení, jakési znetvoření světě do podivné podoby, kterému by se snad dalo učinit přítrž, kdyby si trochu zaclonil zrak a rozhlédl se pak znovu.“
„Máš-li pravou, správnou vůli, nemůže ti nic chybět, ani láska, ani pokora, ani žádná jiná ctnost. Naopak, co silně a celou vůlí chceš, to máš, a ani Bůh, ani všecko stvoření ti to nemohou vzít, máš-li jinak úplnou a opravdu božskou vůli, která míří do přítomnosti. Ne tedy: „Chtěl bych jednou,“ protože to by bylo teprve budoucí, nýbrž: „Chci, aby to teď tak bylo.“ Poslyš! Je-li něco tisíc mil ode mne a já to chci, mám to vlastně víc než to, co mi leží v klíně a co nechci.“
„Teď by ses mohl zeptat, kdy je vůle správná? Vůle je dokonalá a správná, když se vůbec neváže k mému já, když úplně vyšla ze sebe samé, když vrostla do vůle Boží a přetvořila se v ni. A čím víc je to tak, tím správnější a pravdivější je to vůle. Takovou vůlí zmůžeš všecko, lásku nebo cokoli chceš.“
„Člověk se vyčerpává dvěma akty, které vykonuvá instinktivně a které vysoušejí prameny jeho bytí. Dvě slovesa vyjadřují všechny formy, které na sebe berou obě ty příčiny smrti: CHTÍTI a MOCI. Mezi těmito dvěma mezníky lidského dění je jiná formule; té se chápou moudří a já jí děkuji za štěstí a za dlouhý věk. CHTĚNÍ nás spaluje a MOC nás ničí; ale VĚDĚNÍ ponechává náš chabý organismus ve stavu neustálého klidu. Proto jsou ve mně touha nebo chtění mrtvy, zabila je myšlenka; pohyb nebo moc se rozpustily přirozenou hrou mých orgánů. Krátce, vložil jsem svůj život ne do srdce , které se láme, ne do smyslů, které se otupují, ale do mozku, který se neopotřebovává a všechno přežívá. Nic výstředního nepoškodilo ani mou duši, ani mé tělo.
A přece jsem viděl celý svět. Mé nohy šlapaly po nejvyšších horách Asie a Ameriky, naučil jsem se všem lidským jazykům a žil jsem pod všemi režimy. Půjčil jsem peníze jednomu Číňanovi a do zástavy jsem vzal tělo jeho otce, spal jsem ve stanu Araba, spoléhaje na jeho slovo, podepsal jsem smlouvy ve všech sídelních městech Evropy a nechal jsem bez obavy zlato ve vigvamu divochů; prostě jsem všeho dosáhl, protože jsem uměl vším pohrdat. Mou jedinou ctižádostí bylo vidět. Neznamená vidět tolik co vědět?… Ach, vědět, mladý muži, není-liž to intuitivně užívat? Odhalovat samu podstatu skutečnosti a podstatně se jí zmocňovat? Co zbude z materiální držby? Myšlenka.
Suďte tedy, jak krásný je asi život člověka, když může vštěpovat všechnu realitu do své myšlenky a tak přenášet do své duše zdroje štěstí, dobývat z ní tisíc ideálních požitků zbavených vší nečistoty? Myšlenka je klíč ke všem pokladům, poskytuje rozkoše lakomce, ale nepřináší s sebou jeho starosti, Proto jsem se povznesl nad svět a mé rozkoše byly vždycky požitky intelektuálními. Pozorovat moře, národy, lesy, hory – to bylé celé mé hýření! Všechno jsem viděl, ale v klidu, bez únavy; nikdy jsem po ničem netoužil, na všechno jsem čekal. Procházel jsem se vesmírem jako zahradou patřící k domu, jehož jsem byl vlastníkem. Co lidé nazývají hořem, láskou, ctižádostí, ranami osudu, zármutky, jsou pro mne pojmy, které měním ve snění; nepřipustím, aby mi užíraly život, dramatizuji je a rozvíjím dál; bavím se jimi, jako bych četl v jakési vnitřní vizi román.
Protože jsem nikdy neunavoval své orgány, těším se dodnes pevnému zdraví. Nezneužíval jsem vší té síly, kterou zdědila má duše, a proto je tato hlava stále ještě lépe zásobena než mé sklady. Tady,“ řekl a uhodil se do čela, „tady jsou skutečné miliony. Trávím rozkošné dny tím, že se chápavým zrakem nořím do minulosti; vyvolávám si celé země, malebné krajiny, pohledy na moře, tváře historicky krásné! Náleží mi pomyslný serajl a mám všechny ženy, které jsem neměl. Často vidím ty vaše války, vaše revoluce a soudím je.
Ach. Jak je možné dávat přednost zimničnému a povrchnímu obdivu pro pleť více méně barevnou, pro tvary více nebo méně kulaté; jak je méžné dávat přednost všem těm pohromám vašich zklamaných vrtochů před vznešenou schopností vykouzlit sám v sobě vesmír, před tou nesmírnou rozkoší pohybovat se a nebýt spoután časem ani okovy prostoru, před rozkoší všechno obsáhnout, všechno vidět, nahýbat se přes okraj světa, nahlížet do ostatních sfér, poslouchat Boha? Toto,“ řekl hlučně, ukazuje na šagrénovou kůži, „toto je moc i chtění v jednom. Tam jsou vaše sociální myšlenky, vaše výstřední touhy, vaše nevázanosti, vaše radosti, které zabíjejí, vaše bolesti, které přepínají život; neboť zlo je možná jen prudká rozkoš. Kdo může určit bod, kdy rozkoš přechází v zlo, a bod, kdy zlo je ještě rozkoší? Zdaliž nejostřejší světlo ideálního světa zrak nelaská, kdežto nejlehčí temnoty světa fyzického jej zraňují? Nejsme-liž moudří, když mnoho víme? A co je šílenství, když ne výstředně vypjatá vůle nebo moc?“