'Garratyho napadlo, jaké by to bylo ležet v tom největším, nejzaprášenějším knihovním tichu ze všech a navždy v nedělním obleku snít pod zalepenými víčky nekonečné, bezmyšlenkovité sny. Žádné starosti o peníze, úspěch, strach, radost, bolest, smutek, sex ani lásku. Absolutní nic. Žádný táta, žádná máma, přítelkyně, milenka. Mrtví jsou sirotci. Jedinou společnost jim dělá ticho jako křídla můry. Konec agonie pohybu, dlouhého zlého snu o cestě po silnici. Tělo spočinulé v klidu, míru a pořádku. Dokonalá temnota smrti.'
/S. King, Dlouhý pochod/
..."Vagina i rektum jsou také díry do těla, ale v nich je tkáň živá, tvoří povrch, vlastně to žádný otvor není. Co je tedy otvor, co je prázdno? To, co zbývá v hlavě, když se myšlenka odváží uprchnout, odtrhnout se od těla, tvářit se, že žádné tělo neexistuje, že můžeme myslet bez těla, jakoby se ty nejabstrktnější myšlenky, třeba ta o mravním zákonu jako o hvězdném nebi nad námi, nesnoubily s rytmem dechu, s tepem krve v žilách, s vrzáním chrupavek."...
/J. Littel, Laskavé bohyně/
"Lidé se nikdy nedopouštějí zla tak dokonale a s takovým nadšením, jako když to dělají z náboženského přesvědčení.“
/U. Eco, Pražský hřbitov/
„Naše životy nám nepatří. Od lůna k hrobu jsme spojeni s druhými. V minulosti i v současnosti. A každým zločinem či laskavostí tvoříme naši budoucnost.“ (Sonmi 451: Cloud Atlas)
"Proč vlastně vy... proč ty, Bože, nesoudíš sám?" tázal se Kugler zamyšleně. "Protože všechno vím. Kdyby soudcové všechno, ale naprosto všechno věděli, nemohli by také soudit; jen by všemu rozuměli, až by je z toho srdce bolelo. Jakpak bych já tě mohl soudit? Soudce ví jenom o tvých zločinech; ale já vím o tobě všechno. Všechno, Kuglere. A proto tě nemohu soudit."
/Karel Čapek, Povídky z jedné kapsy, Poslední soud/
Já u pramene jsem a žízní hynu;
horký jak oheň, zuby drkotám;
dlím v cizotě, kde mám svou domovinu;
ač blízko krbu, zimnici přec mám;
nahý jako červ, oděn jak prelát sám;
směji se v pláči, doufám v zoufání;
mně lékem je, co jiné poraní;
mně při zábavě oddech není přán;
já sílu mám a žádný prospěch z ní;
srdečně přijat, každým odmítán.
/François Villon/
´…“Poslední slovo komunismu je vládnout, a nikoli zachraňovat; jeho velikým heslem je moc, a nikoli pomoc. Chudoba, hlad, nezaměstnanost nejsou mu nesnesitelnou bolestí a hanbou, nýbrž vítanou rezervou temných sil, kvasící hromadou zuřivosti a odporu. „Tím je vinen společenský řád.“ Ne, tím jsme vinni všichni, ať stojíme nad lidskou bídou s rukama v kapsách, nebo s praporem revoluce v rukou. …´
/Karel Čapek: Proč nejsem komunistou/
...
Klesla hvězda s nebes výše,
mrtvá hvězda siný svit;
padá v neskončené říše
padá věčně v věčný byt.
Její pláč zní z hrobu všeho,
strašný jekot, hrůzný kvíl.
„Kdy dopadne konce svého?“
Nikdy – nikde – žádný cíl... /Kdo uhodne autora, má to za jeden bod:-)/
"Já k sobě samému jsem ztratil klíč. Já nejsem já. Jsem bůhvíkde. Jsem pryč." (W.S.)
„Svět nestojí na místě. Zoufá-li si někdo na čas nad vlastní zemí, musí věřit v svět. Zatmění slunce je možné, ale ne věčná noc na jednom místě světa. Na téhle planetě ne. Člověk si to nemá moc ulehčovat a hned si zoufat.“
/Erich Maria Remarque: Čas žít, čas umírat/
"Já držím pohár ve své dlani.
Je zpěněný a přetéká.
Já držím pohár ve své dlani,
jenž čeká na rty člověka."
/František Gellner: Po nás ať přijde potopa!/
„Blaze mnoho nocí proležel s pohledem upřeným do stropu, kdy poslouchal tiché vrzání pružin, zatímco si Johnny honil ptáka. Na prostěradlech měl vždycky tuhé žluté skvrny. Kristepane, ty tuhé žluté skvrny byly na prostěradlech všech větších chlapců. I on je tam měl, právě teď, přímo pod zadkem, kterým seděl na své posteli, z níž civěl na Johnnyho postel. Přišlo mu jako zjevení, že jestli umře, jeho postel převlečou a flekaté prostěradlo nahradí podobné, jaké teď bylo na Johnnyho lůžku – prostěradlo, které bylo dokonale bílé a čisté. Prostěradlo bez jediné stopy, která by prozrazovala, že tu někde ležel, snil a byl natolik živý, aby z něj něco vystříklo. Blaze se potichu rozplakal.“
/Richard Bachman, Blaze/
...
„Bože.“
Vždycky pronesu to jméno, když na to myslím.
„Bože.“
Dvakrát to říkám.
Pronesu jeho jméno v marné snaze tomu porozumět. „Ale ty tu nejsi od toho, abys rozuměla.“ Odpovídám si sama. Bůh nikdy nic neříká. Myslíte si, že jste jediní, komu neodpovídá? „Ty jsi tu od toho…“ a to se přestávám poslouchat, protože, řekněme si to otevřeně, se mám plné zuby. Když se pustím do takových myšlenek, hrozně mě to vyčerpá, a já si nemůžu dovolit dopřávat si únavy. Žene mě to dál, protože to možná neplatí pro každého, ale pro velkou většinu ano – totiž že smrt nikomu nepočká – a když už počká, tak obvykle ne moc dlouho.
/Markus Zusak, Zlodějka Knih/
„Měj na paměti, že tě uráží nikoliv ten, kdo ti spílá nebo tě bije, nýbrž jen tvé mínění, že tě tito lidé urážejí. Kdykoli tě tedy někdo rozčílí, věz, že tě rozčílila jen tvá domněnka. Proto se především vysnažuj, aby ses nedal strhnout klamnou představou. Neboť jakmile jednou získáš čas a prodlení, snáze se ovládneš.“
/Epiktétos/
"Smrt není opak života. Smrt už je v našem životě skrytá."
/Haruki Murakami, Norské dřevo/
"Samozřejmě jestli opravdu žádné nebe neexistuje, to je otázka k diskuzi, a idea této existence bez nebes, této kosmologie bez nebes, patřila do míst, kde se zbytky její víry zabydlovaly stále víc a víc. Možná se ta místa jmenovala zapomnění, možná ještě hůř. Třeba to byla širá neposkvrněná pláň pod bílým nebem – místo, kde nikdy není žádný čas, nikde není cíl a nikdo vám nedělá společnost."
/Stephen King: Pod kupolí/
'...Ve chvíli, kdy vás unavuje, že s vámi zacházejí jako s dítětem - kdy už vás unavuje i to, že jste mladiství - ten náhle se otevírající a rychle zavírající průchod, kdy nezvratně chcete dospět, to je nebezpečná doba. V budoucím (raném) románu jsem napsal: "Ctižádost nás připravuje o dětství. V okamžiku, kdy se chceme stát dospělými - JAKÝMKOLI způsobem -, něco v našem dětství umře."...'
/John Irving: V jedné osobě ---
Vzdal bych se představy, že budu někdy mít děti, ale nedokážu po nich přestat toužit... --- /
Michael přišel na skvělou myšlenku. Než si stačil uvědomit, co dělá, už zvedal ruku. „To znamená, že Bůh může udělat úplně všechno?“
Reb Chaim na něj zlostně pohlédl. „Úplně všechno,“ odpověděl.
„Takže může stvořit velký kámen? Takový, že s ním milion mužů nepohne?“
„Samozřejmě.“
„A on sám s ním může pohnout?“
„Přirozeně.“
Michaelovi plály tváře vzrušením. „Může tedy Bůh vytvořit kámen, který je tak těžký, že s ním sám nepohne?“
Reb Chaim se rozzářil, celý šťastný, že se mu podařilo v novém žákovi probudit takový zápal. „Jistě,“ pravil. „Pokud by chtěl, může.“
Michael samým rozrušením skoro křičel. „Ale jestli s ním sám nepohne, tak nemůže udělat všechno! Není všehomoucí!
Reb Chaim otevřel ústa a zase je zavřel. Když viděl Michaelův vítězný úsměv, zrudl ve tváři.
/Noah, Gordon: Rabi/
Hlavou se mu mihla myšlenka – mohl by se pomodlit. Věděl však, že Bůh už rozhodl, že představení osudu je vyprodáno, že tenhle lístek je třeba si koupit na černém trhu. Jenže duše beztak nebude bez ní stát za moc. Ta myšlenka zmizela ve stejné vteřině, přerušena zvukem pneumatik na asfaltu, túrováním, které pokleslo, a zapraskáním, jež se znovu ozvalo.
/Jo Nesbo: Sněhulák/
…Pár ovčích matek taky popošlo blíž. Tak úplně mi nedůvěřovaly. Pro ovce je jedině dobře, že nedokážou přijít na to, proč se k nim farmář chová tak hezky. (I lidské bytosti by se měly mít na pozoru před bezdůvodnou laskavostí. Nikdy není bezdůvodná a její pohnutky obvykle moc laskavé nebývají.)…
/Mitchell David, Třináct měsíců (s. 95)/
„Vzpomínáš si, co jsi řekl ty sám, Giovanni? ˏŠťastný může být každý, kdo chce, protože to, zda jsme šťastní, záleží jen na nás. Kdo se spokojí s dary osudu, je šťastný, hlavně je-li pevně přesvědčen o tom, že ničeho víc se mu nedostane.ˊ“
/JACQ Christian: Mumie před soudem/
Marit Olsenová polykala krev, která jí nadále plnila ústa, a hleděla na tribuny pod sebou, i ty se koupaly v modrém měsíčním světle. Byly tak prázdné – jako lavice při soudním jednání s vyloučením veřejnosti i bez poroty, pouze s jedním soudcem. Poprava bez přihlížející chátry, jen s katem. Poslední veřejné vystoupení, ke kterému se nikdo nedostavil, protože nestálo za to. Marit Olsenová si pomyslela, že i ve smrti jí chybí zájem publika, stejně jako jí chyběl v životě. A teď už nemohla ani mluvit.
/Jo Nesbo: Levhart/
Pro ty, co zde hledají někoho "normálního", ale neumějí toto slovo definovat (menší nápověda ze slovníku spisovné češtiny):
SSČ: obvyklý, běžný; normální člověk (duševně) zdravý; obyčejný, prostý.
Zdá se mi, že jsem těm bezlistým stromům sám značně podoben. Podzim mi svírá srdce strachem. Každým rokem se bojím, že toto období nepřečkám, že tento podzim bude mým posledním. Někdy se mne zmocní hrůza, že nějaká zlomyslná ruka vyrvala z kalendáře jaro i léto a s krutým smyslem pro humor se rozhodla navázat podzim přímo na konec zimy. Podzimu člověk nikdy neunikne na dlouho. Vypadá to, jakoby trval bez přestání.
/JACKSON Mick, Muž z podzemí/
"No vidíš, kdyby ses obtěžovala přemýšlet o vteřinu déle, problém by se byl vyřešil sám."
/Stopařův průvodce Galaxií/
„Jednou jsem si řekl: tohle je Turek a Bulhar, tohle je Řek. Já jsem, pane, vykonal pro vlast činy, že by se ti vlasy ježily. Zabíjel jsem, kradl, pálil vesnice, znásilňoval ženy, vybíjel rodiny… A proč? Protože prý jsou Bulhaři a Turci. Jdi k čertu, špinavče, říkávám si a posmívám se. Jdi k čertu, hlupáku. Přišel jsem k poznání, dívám se teď na lidi a říkám si:tohle je dobrý člověk, tamten zlý. Nezáleží na tom, jestli je to Bulhar nebo Řek. Je mi to jedno. Teď se jen ptám, jestli je dobrý nebo zlý. A čím jsem starší, ano, při všem, co je mi drahé, zdá se mi, že se ani na to nebudu ptát. Hrome, vždyť na tom přece nezáleží, je-li dobrý nebo zlý. Všech je mi líto, srdce mi puká, když vidím člověka, třebas se tvářím, že je mi to jedno. Hle, říkávám si, ten nešťastník jí, pije, miluje, bojí se, má svého Boha a ďábla, sám si vše odpyká a položí se ztuhlý do země, budou ho žrát červi… Ach, ten nešťastník, přece jsme všichni bratři… Maso pro červy.“
/Nikos Kazantzakis: Řek Zorbas/
Ve čtvrtém pytli našel to, co hledal. Ostatní části těla mohly patřit komukoli. Tahle část ale nikoli. Ne ty světlé vlasy, ne ten světlý obličej, který už nikdy nezrudne. Ne ten prázdný upřený pohled, který dokázal identifikovat každého, koho kdy viděl. Obličej byl rozbitý, avšak Harry nepochyboval. Položil prst na jednu náušnici vyrobenou z knoflíku od policejní uniformy.
Bolelo to tak strašně, tak strašně, až nemohl popadnout dech, tak strašně, až se musel schoulit, připadal si jako umírající včela s vytrženým žihadlem.
Uvědomil si, že mu přes rty přešel zvuk, ale jakoby ho vydal někdo cizí, uniklo mu protáhlé zakvílení, které se rozlehlo tichou čtvrtí.
Jo Nesbø: Policie
Být, nebo nebýt? Tak se musím ptát!
Je důstojnější trpělivě snášet
kopance, rány, facky osudu,
nebo se vrhnout proti moři útrap
a rázem všechno skončit? Zemřít, spát!
Nic víc. Ten spánek uspí bolest srdce,
ukončí všechna trapná trápení
lidského těla. Jaké větší přání
by člověk mohl mít? Spát, zemřít, nebýt.
Ve spánku snad i snít. Tady to vázne.
Jaké sny zjevují se po smrti,
když vyvlékli jsme se z tělesných pout?
Při tomhle couvnem. Tahle okolnost
nám prodlužuje dlouhé přežívání.
Protože kdo by strpěl krutost světa,
svévoli tyranů a posměch blbců,
zhrzenou lásku, nedobytné právo,
nadutost úřadů, zavilost malých,
s níž ničí všechno, co je přerůstá,
kdo by to snášel, kdyby stačilo
jen jednou bodnout a mít rázem pokoj?
Kdo by dál nesl těžký náklad žití,
necítit strach z čehosi po smrti,
z neznámých krajů, odkud nikdy nikdo
se dosud nevrátil, strach, který nám
svazuje ruce a nutí nás žít,
jak nechcem, místo vznést se do neznáma?
Tak myšlení z nás dělá zbabělce.
Vždyť plnokrevné odhodlání dlouhým
rozumováním chřadne, ztrácí dech,
a co mohlo být útočné a rázné,
se najednou jen pomotá a zmate,
až z toho není nic. Tiše, jde sem
půvabná Ofelie. – Vílo, vzpomeň
v modlitbách na mé hříchy.
/Shakespeare, Hamlet/
I motýli se vytratili z mýtiny, kde se šklíbila a mokvala ta ohavná věc. Simon sklonil hlavu, oči pevně zavřené, a potom si je zaclonil rukou. Pod stromy nebyly žádné stíny, všude jen ta perleťová tišina, takže to, co bylo skutečné, se zdálo klamné a bez určitých obrysů. Hromada vnitřností se změnila v kupu much, která bzučela, jako když pilou řeže. Netrvalo dlouho a mouchy našly Simona. Přežrané k prasknutí, snášely se na stružky jeho potu a pily. Šimraly ho pod chřípím a hrály si na skákanou po jeho stehnech. Byly černé a měňavě zelené a nespočetné; a tváří v tvář Simonovi trčel na tom svém kůlu Pán všech much a šklebil se. Simon se konečně přestal bránit a pohlédl na něho; uzřel ty bílé zuby a kalné oči, tu krev – a pak už nemohl odtrhnout zraky od toho odvěkého, nevyhnutelného poznání. Tep v pravé skráni mu začal bušit do mozku.
/GOLDING, William. Pán much./