moors (124/170/56)

Životní krédo? Asi jako v tom starym vtipu o jeptišce, která se v okamžiku nevyhnutelného znásilnění posiluje myšlenkou "když už to musí být, tak ať si to aspoň trochu užiju..." ;)




Urazil by mě každý, kdo by o mně řekl, že jsem normální.

Prof. MUDr. Vladimír Vondráček, DrSc.
1895- 1978, významný český psychiatr





2.222 plusek, děkuji všem! :)








Časem pochopíte, jak jemný je rozdíl mezi tím tisknout někomu ruku a připoutat k sobě jeho duši, i to, že láska neznamená oporu a společnost druhého neznamená jistotu. Začnete chápat, že polibky nejsou závazky a dárky nejsou sliby. Začnete přijímat porážky se vztyčenou hlavou a očima dokořán, s elegancí dospělého a ne se zármutkem dítěte. Naučíte se budovat své plány na přítomnosti, protože zítřek je pro jakékoliv plány půdou příliš nejistou a budoucnost se často dokáže zřítit v největším rozletu. Časem pochopíte, že i slunce pálí, pokud je ho příliš a začnete si pěstovat vlastní zahrádku a krášlit vlastní duši místo abyste čekali až vám někdo donese květy. Pochopíte, že dokážete vydržet... že máte skutečnou sílu a skutečnou vlastní cenu. Pochopíte mnoho věcí... s každým SBOHEM toho chápete víc....

-------------------------------------------------------------------------------

Jak zlatá rybka uvězněná ve skleněný dóze
jak jeden malej mráček na obloze

jak stěhovavej pták, co ztratil svoje hejno
jak sebevrah, kterýmu je už všechno jedno

jak píseň, ke který ztratily se noty
jak vlčí vytí, co ozývá se ze samoty

jak paprsek slunce, jenž letí a neví kam
tak nějak s životem se potýkám...

...letí daleko, aby světlo dal.

-------------------------------------------------------------------------------

Sleduji milostný tanec bílých labutí,
dojímá mě něha těch dvou němých tváří.
Prý když jeden z páru zemře, druhý už nikoho nehledá a navždy pluje životem sám.
Nad jezerem se potom táhne žalostná labutí píseň, jak jeden volá druhého...

Dotýkám se míst, kdes mě hladil a jako smutná labut hledám poslední kousky tepla, které jsi tam zanechal...